Kdyz jsem přišel domů, pořád jsem byl mimo. Bylo to tak krásný. Pořád jsem na ní musel myslet.
Došel jsem se vysprchovat a padl do postele. Zíral jsem do stropu a ani se nehnul. Jen jsem nechal, aby mě myšlenky na Lucku naplnily. Nemohl jsem usnout. Chtěl jsem si číst, ale byl jsem myšlenkami naplněn tak, že se na nic nezmohl. Jakoby mi najednou ztěžkly ruce i nohy a nemohl jsem se ani pohnout. Na druhou stranu jsem si připadal, jako by se vznášel v oblacích. Pak jsem se ale zamyslel. Však já se chovám jako nějaký puberťák.🤦♀️ Vzpamatoval jsem se tedy a začetl se do knížky. Stejně jsem jí moc nevnímal. Pořád jsem musel myslet na Lucii. Nakonec jsem usnul kolem půlnoci. Ráno jsem se vzbudil a při pohledu na hodiny jsem zjistil, že je 8. Už půlhodiny jsem měl být v práci. Podíval jsem se na mobil a měl tam 7 nepřijatých hovorů od Mery. Hned jsem jí zavolal.
M: ,,Mery? Omlouvám se. Zaspal jsem. Včera jsem to trochu přehnal s vínem."
Me: ,,Jo dobře, ale přijď co nejdřív prosím. Máme traumaplán. Za Rubavou byla velká bouračka."
M: ,,Hned jsem tam."
Rychle jsem se oblékl a běžel do práce.
M: ,,Promiň. Dřív jsem to nes..."
Me: ,, Vysvětlení potom. Teď se běž rychle převléct a na boxu 2 máš pacienta. Už je u něj doktorka Krutinová."
Když jsem uslyšel Lucky jméno, usmál jsem se a znovu propadl do hlubokých myšlenek. Nevnímal jsem okolní svět.
Me: ,,Maty! Běž!"
M: ,,Co? Jo...ehmm...už jdu."
Rozeběhl jsem se na lékařák, kde jsem se převlékl a rychle šel na box. Otevřel jsem dveře a viděl Lucii, jak se sklání nad pacienta. Tak jí to slušelo. Šel jsem k ní a pomohl jí.
M: ,,Dobré ráno. Omlouvám se. Jsem to včera trochu přehnal."
Lucie se uchechtla a pak jsme společně pacienta vyšetřili.
Po směně jsem přišel na lékařák, abych se převlékl. Byla tam Lucie. Chystala se už domů.
M: ,,Je, promiňte, já počkám venku."
L: ,,Klidně pojďte. Já už stejně odcházím." Usmála se na mě. Zavřel jsem tedy dveře a postoupil před ní.
M: ,,Včera to byl moc hezký večer, dlouho jsem se takhle nezasmál. Děkuju vám."
L: ,,To spíše děkuji já vám."
M: ,,A co myslíte? Bude ještě nějaké příště?"
L: ,,Musí být." Díval jsem se na ní nechápavě. Že by se jí to líbilo natolik, že MUSÍ být nějaké příště? Tomu nevěřím.
Ale nemusel jsem se ani na nic ptát. Nevím, jestli to vyčetla z mého pohledu, ale okamžitě mi to vysvětlila.
L: ,,Přece abych vám vynahradila to včerejší placení." Zasmála se.
M: ,,To nepřichází v úvahu..." Sakra, to jsem neměl říkat, teď si bude myslet, že s ní nikam nechci jít. Musím to napravit.
M,,...aby jsme šli na víno jen proto, aby jste mě na oplátku pozvala vy."
L: ,,Ale samozřejmě že jsem to nemyslela jenom takhle. Včera to s vámi bylo moc fajn. A nemůžete za mě platit. Přijde my to blbé. Ani jsme se pořádně neznali a vy hned za mě platíte."
Jak tohle může říct? Však Já mám pocit, jako bych jí znal celý život.
M: ,,Taky se mi to s vámi líbilo..."
Začali jsme se k sobě přibližovat. Pak jsem konečně okusil chuť jejích rtů. Připadal jsem si jako ve snu.
Chvíli jsme se líbali, když v tom někdo rozrazil dveře od lékařáku. Prokop.
P: ,,Ehmmm...omlouvám se. Přijdu jindy..."
L: ,,To nemusíte. Já už jsem na odchodu. Hezký večer." Zavřela dveře a pak už jsem jí neviděl.
