Převlékl jsem se a nervózní vyšel z lékařáku na chodbu, kde čekala Lucie. M: ,,Můžeme?"
L: ,,Jasně."
Šli jsme přes ten samý park, kde jsem jí poprvé uviděl. Když jsme byli přímo na tom místě, celé, jako kdyby se mi to znovu přehrálo. Jako film. Viděl jsem to ale naprosto živě. Z mých hlubokých myšlenek mě vyvedl právě onen sladký hlas.
L: ,,Ještě jednou se vám omlouvám za to ráno. Ráda si jdu s Bailyem po ránu zaběhat. Nějak jsem ho neuhlídala. Tohle vážně normálně nedělá..."
M: ,,To je v pořádku. Nic se nestalo. Nelamte si s tím hlavu." Usmál jsem se. Ona mi úsměv oplatila a šli jsme mlčky dál až do jedné vinárny. Chodím tam rád. Pohodlně jsme se usadili jsme se u stolu pro dva a já mávnutím ruky naznačil obsluze, že si chceme objednat. Byl to velmi mile vypadající muž. Přišel k nám.
O(bsluha): ,,Dobrý večer. Dáte si?"
M: ,,Dobrý večer. Dali bychom si..." Sakra, nedomluvili jsme se na víně, co mám tedy objednat? Červené? Co když má ale radši bílé nebo jí červené vůbec nechutná? Akorát se ztrapním. Sakra, oba se na mě upřeně dívají, asi přemýšlím už dlouho. Co mám tedy vybrat? Už musím něco říct...
M: ,,Vyberte nám to nejlepší, co zde máte. Necháme to na vás." Musel jsem se pousmát nad tím, jak jsem to vyřešil. Když nám obsluhující donesl láhev bílého vína a my si přiťukli, začali jsme si povídat.
L: ,,Vy tady pracujete dlouho?"
M: ,,Po vysoké škole jsem odjel na 3 roky do Anglie, kde jsem pracoval v místní nemocnici a pak jsem se sem vrátil. Takže asi něco přes 2 roky. Táta byl naštěstí tak hodný, že mě okamžitě přijal."
L: ,,Aha, takže pan primář je váš táta. To jsem nevěděla."
M: ,,Jo, já se tím moc nechlubím. Pak po mě každý chce protekci."
Zasmáli jsme se oba.
M: ,,A co vy? Proč jste se přestěhovala zrovna sem?"
L: ,,Já jsem původem z Prahy. Moji rodiče tam žijí a chtěli, abych jim byla na blízku a vlastně by mě asi jen tak nepustili pracovat jinam než do Prahy. Já ale velkoměsto nikdy neměla moc ráda. Asi to bude tím, že jsem tam vyrostla. Jednou za čas si tam zajet je fajn, ale žít tam? Já mám radši menší města. A když jsem se doslechla, že je tady tak skvělý urgent, nemohla jsem odolat. Po tom, co jsem se rozešla se svým snoubencem jsem musela tam odtud vypadnout."
Máme toho asi společného více, než jsem si myslel.
M: ,,V tom vám rozumím. Troufám si říct, že se vám u nás na urgentu bude líbit."
Potom jsme si ještě povídali. Vypili jsme asi ještě další dvě láhve. Už si to ani nepamatuju. Bylo to moc příjemné. Dokonce až tak, že jsme ztratili pojem o čase. Pak jsem se podíval na hodinky.
L: ,,Kolik je?" Zeptala se mě a její usměvavý a krásný pohled se okamžitě změnil v tázavý.
M: ,,Bude půl 11."
L: ,,Sakra! Bailey. Já už budu muset jít." Vstala že židle a oblékla si bundu.
Mávl jsem na obsluhu, že chceme zaplatit. Když muž přišel, zeptal se zda to budeme chtít zaplatit zvlášť nebo dohromady.
M+L: ,,Dohromady." Zasmáli jsme se.
O: ,,Takže dohromady." Vytáhl jsem tedy peněženku a vyndal z ní platební kartu. Když jsem se podíval na Lucii, zjistil jsem, že ona udělala to samé. Asi jsme na sebe nejak napojení.
M: ,,Platím já." Usmál jsem se na ní a přiložil kartu.
O: ,,Děkuji. Příjemný zbytek večera."
M: ,,Nashledanou."
L: ,,Pane doktore, to nejde, bylo to hodně peněz."
M: ,,Ale jde. Já vás pozval, já platím."
L: ,,Tak tedy děkuji."
Vyšli jsme před vinárnu.
M: ,,Děkuju za krásný večer."
L: ,,Já děkuju."
Chvíli jsme se na sebe dívali. Pak už přijel Lucii taxík. Popošla k němu a otevřela dveře. Já jen smutně přihlížel, jak nastupuje do auta, když najednou mi na tváři přistál jemný polibek. Usmála se na mě, nasedla do taxíku a ten se rozjel ulicí. Byl jsem dočista zmatený. Ale tak krásně. Lepší završení tak krásného večera jsem si nemohl přát. Jen jsem se pousmál a rozešel se ulicí domů.
