Spal jsem jak zabitej, když mi do pokoje pronikalo denní světlo. Jako každé ráno jsem otevřel oči, a chtěl se podívat na svou prekrásnou manželku. Ano, chápete to správně. Je to něco málo přes týden, co jsem si vzal Lucii Krutinovou.
Otočil jsem se na posteli na druhý bok, ale to co jsem uviděl jsem opravdu nečekal. Teda, spíš to co jsem neviděl. Nebyla tam. Myslel jsem, že šla třeba připravit snídani. Vstal jsem tedy z postele a došel do kuchyně.
M: ,,Luci?" Ale nic se neozývalo.
Chodil jsem po bytě, volal jsem na ni, ale marně. Nebyla tam. Asi šla do práce dřív. Zamyslel jsem se. Otevřel jsem tedy skříň, abych se mohl obléknout. Její věci...byly pryč. Stejně jako ona. Udělal jsem snad něco? Převlékl jsem se tedy do sportovního a posbíral jsem si po cestě ke dveřím mobil, sluchátka a klíče. Obul jsem se a pustil si hudbu. Zase jsem nevnímal svět kolem sebe. Žil jsem právě svůj vlastní.
Běžel jsem po parku, když...
Najednou jsem ležel na zemi. Ano, zase. Obličej mi olizoval pes. Bylo to jako tehdy, když jsem se seznámil s Lucií. Pak jsem uslyšel mě dobře známej hlas. Její hlas.
L: ,,Bailey, Bailey! Pojď sem! Nech toho! Není vám nic?"
Mám halucinace nebo mi právě vykala?
Když jsem si oči otřel trochu od psích slin, uviděl jsem ji. Byla to ona. Lucie. Moje Lucie. Vůbec jsem nepřemyslel a objal jsem ji.
L: ,,Co...Co to děláte? Co si to dovolujete? Okamžitě mě pusťte!"
M: ,,Promiňte, asi jsem si vás s někým spletl."
L: ,,Jste v pořádku? Není vám něco? Já se omlouvám, Bailey je hrozně přátelský."
M: ,,To je v pohodě, nic mi není." řekl jsem zklamaně.
L: ,,Vážně?"
M: ,,Vážně. Nedělejte si starosti." Ujistil jsem jí.
L: ,,Dobře, tak se mějte hezky, nashledanou."
M: ,,Nashle." Řekl jsem zklesle. Pak už mi zmizela z dohledu.
Vážně? Vážně si mě nepamatovala? To se mi to celé zdálo? Ale...přesně takhle to začínalo v tom snu...Takže, co když teď přijdu k tátovy do kanceláře a tam bude ONA...Takže, MOHOU SE SNY STÁT SKUTEČNOSTÍ?
