Tu noc jsem nemohla spát. Kupodivu to nebylo kvůli puse, které jsem se konečně dočkala. Strach a zmatek jsem si ale nechtěla připouštět a tak jsem jinou záminku hledala v bolestech břicha, i když jsem vlastně žádný neměla. Nebyl to totiž ani strach, ani zmatek. Nepřevažovalo ani jedno, ale přítomni tu byli oba. Převalovala jsem se už půlku noci, hledala tu správnou polohu a zoufale se snažila utišit si dech a hrát na mozek divadlo, že už vlastně spím. Oknem mi do pokoje kouká teňoučkej pramínek měsíčního světla a vytváří pomyslnou uličku skrz pokoj. Najednou se uličkou z jedné strany na druhou prohnal stín, jakoby byl někdo v zahradě. Sedla jsem si na postel, rozhlídla se po pokoji, abych se ujistila, že jsem ve stoprocentním bezpečí a potom vyhlídla z okna. Nic. Všude tma.
Po pěti minutách, když už jsem opět ležela a tentokrát obličejem ke zdi, abych se zbytečně neplašila, i když mi srdce bušilo jako o závod, se ozvala hrubá rána, po které následovaly tři menší - zřejmě reakce na tu první. Ozval se řev. Nerozuměla jsem, znělo to trochu jako sakra, ale bylo to všechno tak tlumený, že to klidně mohlo vydat nějaký zvíře a já si to mohla ve své hlavě jen upravit.
Jenže pak se stín prohnal znovu na druhou stranu, jakoby klopýtal a vrávoral. Byl o dost pomalejší než předtím a jeho tvar se zvířeti nepodobal. Zloděj? Může to být člověk s cílem nás vykrást? Ale sakra, kdo by něco takovýho dělal, všichni ví, že u nás se ukrást ani nic nedá. Nemáme cennýho snad vůbec nic (děda říká, že jsme skromní, já nám říkám socky, je to prej věc názoru).
Bude to zvíře. Určitě. Nic nechce a za chvíli odejde jen co zase zasténá jak člověk doprdele. Tak ať nesténá a prostě odejde. Nejsem na zloděje připravená a vůbec ne dnes. Kurva. Zvíře by se asi nevztekalo za neočekávanej hluk, co by způsobilo. Jo, jasný, všichni ví, že jsme chudí, jenže jsi na deportacích nebyla už měsíc ty krávo, jak můžeš vědět, že nedeportovali někoho právě za krádeže?
Panika se mě tak zmocnila, že si s mým tělem dělala co chtěla. Moje statečnost a nebojácnost byla už dávno někde v prdeli a teď vypadala spíš jako bych jen ráda dělala machra. Sedím v koutku pokoje, srdce mi buší až v krku. Nic neslyším a nedokážu normálně spořádaně myslet. To ta únava a vyčerpání s kombinací s náhlým strachem a panikou. Už je tady. Vidím jeho siluetu ohraničenou paprsky měsíce. Silně položil pravou dlaň na sklo, až mu popojela o něco dolů. Hlavou se opřel o okno a zpříma do něj několikrát tlumeně praštil, jakoby ho nechtěl rozbít, ale spíš z ní vymlátit něco, co by tam určitě být nemělo. Dlaň sevřel v pěst a několikrát zabušil do trámku okna. Tower?
„Prosímtě,“ sýpal, „pusť mě dovnitř.“
Jeho zoufalství mu čišilo z očí a dralo se přes tvrzené sklo až ke mně.
,,Proboha, Towere,“ vyrazila jsem z rožku a v zápalu odhodila prkno, kterým jsem byla připravená se bránit.
,,Prosím,“ dralo mi srdce vidět ho takhle.
Stačilo jen povolit západku. Tower rozrazil spodní díl okna a nešikovně se přehoupl na druhou stranu, dovnitř pokoje. Ani si nevšiml, že mě srazil k zemi zároveň s oknem. Vstala jsem, oprášila se - i když mám v pokoji pořád čisto,je to zvyk, a snažila jsem se ho zvednout ze země. V momentě co jsem se ho ale dotkla, lekl se a odstrčil se ode mě pod okno.
„Towere?“ on brečí?
Neodpověděl. Sýpal a hekal. Občas se až zalykal. A já mohla jen sedět a sledovat, jak se stáčí do klubíčka a trápí se. Sám. Ničilo mě to. Extrémně.
Po pár hodinách se uklidnil a usnul. Když jsem se mu pokusila dát pod hlavu polštář, tak se budil, takže jsem přes něj hodila deku a lehla si do postele.
