A týden pokračoval. Dny se táhly, nechodila jsem ven a tak jsem všechno vnímala o dost pomaleji, než kdybych se chodila bavit každou noc.
Myslela jsem na něj, jak navázat kontakt. Věděla jsem, že čím promyšlenější to bude, tím snáz se bude usmiřovat s Towerem. Přišlo mi důležitý promyslet každej detail všeho, co dělám, aby nemělo nic chybu a tudíž se mohlo vše bezproblémově provést.
Možná jsem z toho dělala takovou vědu jen kvůli tomu, o koho šlo. Ale to bych, koneckonců, nepřiznala ani sobě, když by to byla pravda.
Slyšela jsem kroky na chodbě, podle chůze patřily hlavě rodiny. Před mým pokojem se zastavil, chvíli přešlapoval na místě, jakoby si rozmýšlel, jestli je vůbec dobrej nápad se mnou mluvit a pak zaklepal. Otevřel dveře, nečekal ani na pitomý "jo?", naklonil hlavu dovnitř, tělem stále mimo samotnej vnitřek pokoje.
,,To budeš věčně schovaná tady?"
,,To mi asi nevyjde, jednoho dne určitě dostanu hlad nebo žízeň," ušklíbla jsem se.
Taťka se zasmál, stoupl si konečně pořádně a hlavně normálně do dveří a dál se snažil donutit mě ven: ,,Když jsme u toho, kdy ten den máš zhruba tak v plánu? Nic co ti necháváme v kuchyni nejíš." Zněl nervózně, ale bylo to v pořádku. Byl jen tak nervózní, jak by milující otec měl být - proto jsem byla ráda za neskrývanou starost.
,,Nemám nějak hlad," pokrčila jsem rameny. Nevypadal, že by ho to uspokojilo, ale po chvíli si povzdychl, popošel dva kroky do chodby a zavřel za sebou bílý dveře.
Tenkrát když jsem je chtěla natřít na bílo, se ten nápad nikomu nelíbil. Ale o to víc jsem to já chtěla. Nakonec jsem si sehnala sama barvu a když to táta viděl, tak se rozhodl mi pomoct. Stala se z toho ohromně vtipná historka pro všechny možný návštěvy, přičemž vždycky říká, jak akční dítě jsem byla. To jim to totiž ještě nevadilo. Už jen proto mě celkem překvapilo, jak se mě snaží dostat z domu.
Asi bych přecejen někam mohla.
V mžiku jsem stála, soukala na sebe tepláky a hledala mikinu. Přestože dneska slunko svítí víc než kdy jindy, chlad pomalounku prostupoval zdmi pokoje až ke mně a tak nemusím ani dlouho přemýšlet a už hledám čepici. Nesnáším když mi mrznou uši.
,,Vrátím se na več...přijdu asi pozděj, nečekejte mě," opravila jsem svoje pomalý myšlení a rychlou pusu.
Nečekala jsem ani vteřinu, jen za mnou zavrzaly dveře, nohy se automaticky daly do pohybu. Běžela jsem dnes jiným směrem než obvykle. Slunce viselo přímo nad mou hlavou, vysoko na obloze. Zlatý paprsky se derou větvema mohutných stromů lemujících mou cestu a snaží se mě chytit alespoň za špičku nosu. Alespoň za malinkej kousek mojí kůže, aby mi mohly předat drobný procento tepla, který snášej na krajinu všude kolem. Těžko říct, jestli jsou listnatý větve se mnou, nebo proti mně. Nepustí ani kousíček, snad proto, aby mě nechytily? Nebo jsou vážně proti a nechcou, abych se ohřála ani na vteřinu? Blížím se konci pestrobarevné aleje, loučím se jen s těžkým srdcem s barvami nad mou hlavou. Miluju podzim, miluju jeho rozmanitost. Přímo před mým zrakem se rozprostírá zdánlivě nekončící pláň (teď už víme jedno, narozdíl od našich předchůdců - nic není nekonečný). Plná života - na to, jak moc je ve skutečnosti mrtvá. Plná energie - na to, jak moc je ve skutečnosti bez duše. A plná neutichajících zvuků - na to, jak moc je vlastně prázdná. Horizont událostí. Mrak lidiček, nepostřehnu jedinou tvář, přesto je poznám všechny do jednoho. Nacházím se nad ohniskem všeho, centrum ležící mi u nohou mění neustále svůj tvar, jelikož nikdo nemá čas, aby se na chvíli zastavil. Spěchají do prací, spěchají za vrstevníky, přáteli. Nedovolí si ztratit ani vteřinu, aby jim něco neuteklo. Jen tak tak jsem se stihla zastavit včas nad hlubokou propastí značící okraj. Jako pomyslná hranice všudypřítomnýho chaosu, kterej se však zdržuje jen dole, rodí se přímo uprostřed a rozrůstá se do okolí. Pozoruju útvary, které se postupně tvoří a nasledně zase ztrácí. Vadí mi ten stereotyp tam dole. Všichni ví kam jdou, nikdy nikoho nenapadlo zkusit něco jinýho? Trochu spontánnosti?
