Jen matně si vzpomínám na rady, který mi Josh dával než můj svět pohltily zcela nový a dosud nepoznaný barvy. Bylo to jako bych stála v zdánlivě nekončícím tornádu. V tornádu informací, ze kterých mi dělalo obrovskou potíž zachytit právě ty, který jsem v tu chvíli potřebovala víc než sůl.
,,Hlavně buď v klidu, žádný stresy, nemáš ani ponětí, jak moc zlý to dokáže být, když si to s tebou nebude rozumět," poslední věta, která opustila jeho neskutečně plný rty, těsně před tím, než mi dal sbohem na zbytek večera.
Když jsem vycházela z klubu, vrazila jsem do nějaký štětky, co se zrovna snažila dostat dovnitř. Totálně se mi tenhle náš poddruh hnusí. Bohužel už nevím, jestli to bylo schválně, nebo se moje tělo dosud nesladilo s novýma pravidlama, který si droga tvořila v mým mozku. Stála jsem tam v dešti, před klubem, který se pyšnil největší návštěvností ve třetí rovině, zírala jsem pěknou chvíli na ohromně zářící nápis na budově a zatímco se mi vždycky zdálo moc fajn, že tam je, tentokrát jsem měla akorát pocit, že je původcem bolesti mé hlavy.
,,Slečno, tohle nebude dobrej nápad, ještě se nachladíte," netroufla jsem si ani odhadnout, z které strany hlas zněl, natož se po něm otočit.
,,Nestarej se," jediný dvě slova, co neměly problém opustit mou pusu.
A pak mám vokno. Nemám nejmenší tušení jak jsem se dostala sem. A už vůbec kde to do prdele jsem. Momentálně je pro mě přemýšlení těžší, než kdykoliv předtím, ale nejsem už tolik otupělá, abych nepoznala most. Podle zvuku při mé chůzi hádám, že jde o náš Stonův železnej most. Hlavně neznám žádnej jinej, pod kterým by tekla takhle divoká řeka. Je docela hluboká, nejspíš od toho jak často nám tu prší - prakticky neprší jen pár dnů v měsíci, a proto je to taky nejvyšší most v dalekém okolí.
,,Měla bys vylézt až nahoru," příšerně jsem se lekla.
,,Prosím?"
,,Měla bys vylézt nahoru, líp od tam uslyšíš jak se proud dere kamením," nemůžu si pomoct, zní to jako já. Jako bych mluvila sama se sebou.
,,Proč bych jako měla poslouchat vodu?"
,,To je to, co tě udivuje? Komický. Prostě tam vylez,"
Dřív než jsem stihla říct NE, stoupala jsem po železném zábradlí vzhůru. Nechápu co se děje. Moje tělo mě neposlouchá. Stojím někde zhruba v prostředku našeho Stonova mostu a nemůžu se hnout.
