Probrala jsem se hádám zhruba po čtvrt hodině.
,,Co to mělo jako být?" Marc byl ještě pořád v šoku, asi nikdy nezažil žádný moje zkolabování.
,,Myslela jsem že už je to dávno v pohodě," bylo mi dost nepříjemný jak měl každej tisíc připomínek.
,,Hm, kašlete na to už, nic mi není," usmívala jsem se na okolí, ,,proč že jsme tady?"
Tower mě upřeně sledoval zatímco jsem měnila polohu z leže, abych si napřímila záda a sedla si na turka a přitom začal vysvětlovat: ,,Byl za mnou včera Thomas," zmlkl, aby počkal na naši reakci a bylo vidět, že to vetšinu hodně překvapilo, ,,chtěl mluvit o těch třech"
Od deportace uplynuly čtyři dny a nebylo jediný noci, co by se mi nezdálo o očích, ze kterých jsem se doteď nevzpamatovala. Jen o nich začal mluvit, objevil se mi před očima, jako by tam vážně stál, jako když jsem ho viděla poprvé. Vysoká hubená postava byla nahoře zakončená černým vrabčím hnízdem, konečky se malinko stáčely. Krátké kadeře mu spadaly do čela, takže úžasně vyniklo to nejlepší z celé tváře - oči. Bože, ty jeho oči. Jak okna do jeho duše, jedny z těch, na který prostě nezapomenete i kdyby to šlo. S hustým tmavým obočím tvořily dokonalej celek přímo uprostřed obličeje. Jeho nos působil svojí velikostí roztomile a možná díky němu vypadal celkově mladší. A když jsem se přes všechno tohle dostala až ke rtům, Panebože... Dám cokoliv za jeden jedinej polibek, prosím!
,,Seš duchem nepřítomná. Proč seš duchem nepřítomná?" opakoval Tower.
,,Promiň, na něco jsem si vzpomněla, kde jsme to skončili?"
,,Ehm, mezitím co tys spala," mračil se na mě, ,,jsme došli k názoru, že nováčky chcem k nám. Každej z nich bude mít respekt už jen kvůli deportaci."
,,A kde je teda problém?" vždycky někde byl.
,,Chce je Thomas," jako bych to neříkala.
,,Navíc nikdo neví, kdo to je," pokračovala Clara.
,,Přesně. S nikým odsud ještě nemluvili," souhlasil Marc.
,,Myslím, že je na čase to změnit," rozhodla jsem.
Všichni to teda brali jako uzavřenou kapitolu, vzala jsem si dobrovolně na starost to, jak je dostat k nám. Viděla jsem dokonce jak si Clara oddechla. Tyhle věci jí moc nejdou a je ráda když se jim vyhne. Já tak spojila příjemný s užitečným.
Potom jsme ještě dlouho do noci jen seděli na vrchu, pozorovali hvězdy nad části třetí roviny, kde pozorovat jdou (jsou vidět jen z ptačího vrchu, díky velké vzdálenosti od středu rovin) a mluvili o věcech, o kterých mluvíme vždycky.
Když jsem pak v noci přišla domů, všichni už spali. Jsem jediná u nás doma, co se nevyzouvá v chodbě, takže jsem úzkou uličkou pokračovala až na konec, kde se nacházel můj pokoj. U mé pravé ruky hned za dveřma trčel ze zdi vypínač, kterým jsem si rozsvítila.
,,Ty zas vypadáš," mluvím se svým odrazem v zrcadle, sotva mi umožní tuhle podívanou.
Prohlížím se od hlavy až ke konečkům bot. Levou rukou si hrábnu do svých dlouhých havraních vlasů na vrcholku hlavy a rychlým pohybem si přehodím část už dávno odrostlé ofiny na levou stranu. Hledím sama sobě do očí a hledám kousky sebe rozházený ledabyle uvnitř mě, abych se pokusila složit zpět celek. Vždycky se o to snažím, napříč tomu, jak moc nemožný to bylo naposled. Jsem malého vzrůstu. Dlouho po tom, co jsem přestala růst jsem ještě všechny (především Towera) přesvědčovala, že vyrostu a budu se pak smát já jim. No, k tomu zatím nedošlo a už to budou dva roky. Pořád ale věřím.
Na sobě mám svoje nejoblíbenější tepláky, podle kterých mě každej pozná už z dálky. Jsou volný od pasu dolů a postupně se zužují. Docela se divím, že jsem pořád ještě schopná vyslíct je a vrátit zpátky do skříně, vzhledem k tomu jak dlouho je mám a jak moc jim dávají Towerovy nárazovky zabrat.
Slyším klepání, na který navazuje prudký otevření okna.
,,Neumíš mi otevřít?" Tower mi právě leze oknem do pokoje. Nestačím se ani začít divit a už mi zas něco vyčítá.
,,Tady aby si člověk všechno dělal sám, fakt,"
,,Tak už si nestěžuj,"
,,Nestěžuj?! Klepu tady už půl hodiny nejmíň," rád přehání.
,,Tak prosimtě neřvi, všichni už spí," připomínám Towerovi vyčerpaně.
,,Seš unavená?" slyším po chvíli dotaz.
,,Ještě aby ne. Můžeš mi sakra vysvětlit, co měl ten ptačí vrch znamenat? Málem si mě zabil,"
,,Myslel jsem že už seš dávno v pohodě, " odmlčel se, nervózně se houpal na židli z jedné strany na druhou a po krátké chvíli dodal asi o polovinu tišeji než předtím, ,,stejně jako ostatní."
,,Taky že jsem byla v pohodě,"
,,Ale?" přesunul se na postel.
,,Už asi ne no,"
Nastalo ohlušující ticho, hučelo mi v hlavě a vyžadovalo se přerušení. Na Towerovi bylo vidět, jak přemýšlí. Seděl mi mlčky na posteli, upřeně mě pozoroval a sem tam si něco zamumlal sám pro sebe, odvrátil ode mě svůj zrak, rozhlídl se po pokoji a máchnul kolem sebe rukama. Tohle dělá, když mi chce něco říct, ale neví jak.
Rozhodla jsem se přerušit ticho: ,,Nemáš hlad?"
Já vim, je to dost blbej dotaz, ale nic lepšího jsem nebyla schopna vymyslet. Zaskočila mě jeho noční návštěva, hlavně když klidně mohl jít se mnou a mohl si tím ušetřit nejen čas, ale i nepříjemný setkání s oknem.
,,A ty hlad nemáš?!" vyhrkl ze sebe najednou, jako bych mu nahrála na smeč a on pohotově využil situace.
,,Máš bod," otočila jsem se směrem k zrcadlu, celou se znovu prohlídla a nevyšlo ze mě už víc než dlouhej hlubokej povzdech.
,,To si děláš legraci," obrátil oči mým směrem.
,,Dáš si teda něco?" vyhýbala jsem se nepříjemné konverzaci a pokoušela jsem se o úsměv.
,,Nesnaž se," stoupl si a popošel ke mně.
,,Není to tvoje věc,"
,,Přestaň mě srát, jasně že je to moje věc, nenechám tě vyhladovět," nenávidím když na mě zvyšuje hlas.
,,Není to sakra tvoje věc," opakuju jak svou větu, tak jeho zvýšení hlasitosti.
Mlčel. Díval se se mnou do zrcadla, hleděl mi do oříškově hnědých očí skrz odraz, nepousmál se ani trochu a v nepravidelných intervalech polkl a zatl čelist. Neodvážila jsem se podívat do pomněnkových okének plných hněvu, cítila jsem se špatně za to, jak jsem protivná a zároveň mě jeho náhlá troufalost rozčilovala.
,,Vím co hledáš a nechci, abys to našla," najednou se obrátil čelem vzad a byl na odchodu.
,,Taky vím o co se snažíš a nechci, aby se ti to povedlo," bylo až děsivý, jak se jeho věta nesla tichým pokojem až k mým uším. Dralo mi to svědomí na maličký kousky.
Nechtěla jsem aby odešel, ale nechtěla jsem ani aby zůstával. Naštval mě.
Než jsem si to ale stihla rozmyslet, už byl dávno pryč. Věděla jsem to už když jsem se po něm dívala z okna, abych se mu omluvila.
Čekala mě dlouhá bezesná noc.
Za kterou jsem si mohla sama.
