Věděla jsem přesně kam běžím. Před pátým dubem jsem zahla za roh polorozpadlé knihovny a zastavila se až na vrchu na kopci.
,,Towere," otočila jsem se na něj a viděla jsem, jak sotva popadá dech, „Towere, pohni, musím vědět kam teď."
„Ne, nemůžu tě tam nechat jít," chrchlal ze sebe.
,,Přestaň si dělat srandu, na to nemáme čas,"
,,Jess poslouchej,"
,,Ne sakra, potřebuju jen vědět, kam teď," naléhala jsem.
,,Vždyť ani nevím, kam se to ženeš," zkoušel to na mě.
,,Towere, okamžitě mi řekni, jak se k tomu kreténovi mám dostat," tón, kterým jsem k Towerovi teď mluvila už neobsahoval ani špetku vědomí našeho dlouholetýho přátelství.
,,Prosímtě, snaž se mě aspoň pochopit,"
,,Doprdele Towere. Nenechám svýho tátu trpět za něco, cos posral ty," neklidný hovor přešel v řev.
Svěsil hlavu, jak pes, kterej zrovna pochopil, že není čas hraní a pak se na mě dlouze zadíval. Viděla jsem ho včera svýma očima, když trpěl a řval jak malý děcko a teď jsem se na něj svýma očima dívala znovu, zatímco jeho oči se během noci změnili k nepoznání. Mrzelo ho to. Uklidnila jsem se.
,,Poslyš Towere, omlouvám se. Je mi líto Clary, Marca, Lukase i ostatních. Jenže musíš teď pochopit jednu věc Towere, která je hodně důležitá. Už nežijeme v systému. Nepochopils, co na vás křičeli? Jsme špíny a jdou po nás. Clara je pryč. Tim a John jsou pryč taky a o zbytku nevíme vůbec nic. Můj táta je teď v nebezpečí Towere a já ho v tom nenechám. A jen ty mi teď můžeš říct, kudy se dostanu k jedinýmu člověku, co mi může pomoct dostat se nahoru. Přestaň se mi stavět do cesty. Přestaň se mě snažit chránit. Přestaň se mě snažit držet mimo dosah dění, protože pokud máš pravdu, už jsem stejně zakořeněná hluboko přímo v jeho centru. Towere prosím,"
Možná to byla přesně ta chvíle kdy Tower pochopil, že by tímhle přístupem jen vše zhoršil. Nebo mu mě bylo možná líto. Ale to nebylo to, co mě zajímalo. Byla jsem zoufalá, přímo ze mě to zoufalství crčelo ven. Díval se na mě, přemýšlel co dělat.
,,A čím dýl tu budeš jen stát, tím je větší šance, že už přijdu pozdě," prskala jsem zoufalství na Towera v naději, že ho konečně zlomím.
,,Dobře, ale půjdu s tebou,"
Popadl mě za zápěstí a táhl mě dolů po pěšině. Cestou jsem si všimla několika hladkých oblázků, který bych za jiných okolností odcizila do své sbírky. Prošli jsme kolem pár starých sutin až se před námi objevilo něco, co se zdánlivě podobalo garáži. Z její střechy trčel pár antén. Sebevědomě jsem zaklepala a čekala na odezvu.
,,Co je? Mám tu plno," ozvalo se zevnitř.
,,Přestaň mě srát Thompsone, je moc brzo aby si někdo pro něco přišel," ani jsem nedomluvila a vevnitř se něco probudilo k životu. Otevřely se dveře: ,,Ále, kohopak to tu máme? Ach, konečně nějaká stará známá tvář. Jessica Brownová. Jak dlouho už jsi mě nenavštívila? Myslel jsem, že si proti drogovýmu průmyslu."
Bylo mi z něj zle sotva promluvil.
,,Nepřišla jsem kvůli tomu tvýmu svinstvu, to si strč do prdele,"
Jeho kalný oči zářili z šera do slunnýho dne a vysmívaly se mi.
,,Pak nevím, proč bych se s tebou měl bavit," chystal se zavřít se smíchem dveře. Tower udělal několik kroků bokem, vystoupil ze stínu smradlavé garáže a strčil rukou prudce proti dveřím. Udělalo to ohromný rachot a ti dva se na sebe chvíli jen dívali. Thompsonovy oči poplašeně visely na Towerově výhružným pohledu. Nakonec povolil a pustil nás dovnitř. Vypadalo to tam trochu jak u mě v pokoji, ale nábytek byl poničený a místnost byla zařízena trochu "luxusněji". Všude po stolech ležely pytlíky s různým zbožím. Drogy. Ve třetí rovině to byla snad jediná věc, kterou nikdo nikdy nekontroloval ani nehledal. A pak, když jsem se otočila abych se přemístila k jedinýmu nelegálně drženýmu počítači v celé rovině, jsem místo prázdnýho křesla našla jeho.
