Chaos, ve kterém jsme se nacházeli byl ohromující. Ohlušující. Snažil se ochromit všechny naše smysly. Lidi se třeli jeden o druhýho. Nikdo neposlouchal, nikdo se nedíval. Neměli cíl, neměli směr a přesto se nepřestávali hýbat. Naráželi do sebe a nezajímaly je okolnosti. Pohled na celou tu pohromu mě tu nechával stát v naprostém zoufalství. Zoufalství a přesto drobném ohromení.
,,Ehm, jen tak tak jsme se dostali sem Towere, můžeš mi říct, jak se asi tak podle tebe jakože dostaneme nahoru?" Thompson zvládal svoje povýšenecký chování, ať se děje, co se děje. A já už ho měla plný zuby.
,,Tak poslouchej ty připitomělej blbečku, přestaň se už konečně chovat jak nějakej malej Jarda, co si myslí, že je bůh vesmíru jen proto, že má o dvě žvýkačky víc než ostatní. Sereš mě. Neskutečně. A kdyby mi tě nebylo líto, nechali bychom tě tu chcípnout. Buď tak laskav, projev trochu vděku a chovej se slušně, protože pohár mojí trpělivosti co nevidět přeteče a nebude to žádná legrace, bude to kurva potopa. Rozumíš?!" ze všech sil jsem se snažila nevybouchnout.
Thompson mlčel. Všichni mlčeli. Tower se na mě chvíli zaraženě díval a pak se dal do pohybu. Obešel mě a přitom mě poplácal po rameni. Věděla jsem. Za to Nat vypadal, že neví. Zmateně se na mě díval. V jeho čokoládově tmavých očích se plynule tvořily otázky, na který neměl odvahu se ptát. Vypadal jako by prahnul po odpovědi a zároveň se jí bál. Mrzelo mě, co se stalo. Ale věděla jsem, že stejně rychle jako jsem začala všeho litovat, bych se měla sebrat a snažit se dát vše do pořádku, dokud to ještě aspoň trochu šlo. Josh moc nemluvil. Byl vyděšenej nebo tohle už znal? Jako by se s náma o něco nechtěl podělit. A mně to doteď ani nestálo za zájem.
Chaos, ve kterém jsme se nacházeli, byl ohromující. Ohlušující. Zase jsem se pro jednou cítila tak mrňavá. Tak bezvýznamná. Narušovali jsme chaos, nebo nám chaos narušoval vše, co jsme kdy vůbec měli? Vrátíme se ještě někdy? Moje sevřený malý srdíčko chtělo nejspíš utéct po svých. Bylo mi z toho smutno. A byla jsem tak naštvaná. Na Towera? Na systém? Na sebe? Na sebe. Chytla jsem Nata za ruku: ,,Odpusť."
,,Nemám co," jeho úsměv mě přecejen trochu hřál. Tiskl mi ruku a já si v duchu zoufala. Už nikdy neulehnu do ranní rosy v barevné aleji. Už mi žádný z těch starých listnatých dobráků nikdy nenašeptá odpovědi na moje otázky. Co bude dál? Co bude s námi? Co když se nám povede dostat se nahoru, ale budu tam tak zmatená a nebudu vědět kam pro radu, že mě to zničí? Jak můžu vědět, že je to tam opravdu lepší? Nikdy jsem si nestěžovala na to, kde vyrůstám. Nikdy mě netrápilo ani na vteřinu, že jsem ze třetí roviny, která je pro většinu nahoře jen špínou. Co vůbec bude s mojí rodinou? Utekla jsem jak sobecká kočka, která se vrací jen ze zvyku a z jistoty že se jí dostane žrádla. Jaká je šance, že ještě někdy uvidím tátu? A zbytek?
,,Mám strach," zvolala jsem do středu ničeho a všeho zároveň. Kluci se otočili jako na povel a poslouchali, co jim chci říct: ,,Mám strach, že se to nepovede. Mám strach, že už neuvidím svou rodinu. Ale pokud tu budeme ztrácet čas uprostřed téhle nicoty, nikoho nezachráním. Na co čekáme?! Až si pro nás systém pošle další strážce a my přijdeme o dalšího z nás?! Nebo snad až si pro nás přijde systém sám? Nehodlám riskovat, že přijdu o někoho, na koho čekám celou dobu," Nat se usmál, ,,nenechám nikoho dalšího ublížit lidem, na kterých mi záleží! Měli bysme se sebrat!"
,,A co uděláme když pro nás opravdu přijdou?! Nikomu z nás už nic neponůže," Thompson, Thompson, připomeňte mi někdo, proč jsme ho vůbec brali s sebou.
,,Zabijeme každýho, kdo nám zkříží cestu." Josh zvedl ruku a ukázal na zrovna nehlídanou stanici strážců u nejbližšího sloupu. Kývla jsem a rozběhla se k ní. Doufám, že ví co dělá. Nemáme tolik možností měnit směr a nemůžeme si dovolit riskovat. Po cestě jsem slyšela tolik druhů křiku. Zoufalství, strach, tolik agrese. Někdo ze skupinky dvakrát spadl, nebyl čas otáčet se, abych zjistila kdo, kdykoliv se strážci mohli vrátit. Stejně se mi nějak nechce věřit, že by to bylo tak jednoduchý.
Vběhla jsem do vylomených dveří, snažila se najít zbraně, vždycky mají přece nějaký záložní. Nebo nemají?! Sakra! Šmejdili jsme všude. Tohle byla chyba, tohle byla chyba.
,,Nepřestávejte!" křičela jsem na ostatní.
,,Radši přestaňte, a to rychle," ano, za zády nám stál strážce. Byla to past?
,,Otočte se," slyšela jsem, jak někoho blízko jemu popadl za rameno a prudce s ním mrštil na zem, ,,pohni s sebou trochu kurva, nemám na vás celej den!"
Tak moc se mi hnusil. Otočila jsem se. Hodně pomalu. Nevím, kde se to ve mně bralo, jako bych se přestala ovládat. Něco ve mně se chystalo vybouchnout.
,,Ten povýšeneckej tón si strč do prdele," plivla jsem jeho směrem a dívala se mu hluboko, hluboko do očí. Nespustil ze mě zrak ani na vteřinu a podle prudkýho pohybu rukou se zbraní se mě chystal zastřelit. Pohla jsem rukou stejným směrem a cítila neexistující zbraň v ruce.
,,Co to děláš ty krávo blbá?!" byl z toho asi trochu vyděšenej, ale já ne. Alespoň ne napovrch. Hodně hluboko jsem neměla ani ponětí, co se to děje.
,,Jess?" Josh na mě civěl ze země, nepochopila jsem, jestli se mě snaží uklidnit nebo vyhecovat, ale to, že ho někdo srazil k zemi mu očividně vadilo hodně.
,,Tu blbou krávu si teda vyprošuju," udělala jsem k němu pár kroků, stejně, jako je dělal on, ,,můžu si s tebou totiž dělat co chci, víš? Vy strážci jste tak naivní. Ta rádoby moc vám tlačí mozek pryč z hlavy. Ale podívej. Jedním stiskem ti tu tvou poloprázdnou palici vyprázdním už nadobro."
Strážci se to asi nelíbilo, měl o dost silnější vůli, než ten první, pořád cenil zuby, jak vzteklej pes a prskal, až z něj nakonec vylezlo: ,,Usmaž se v pekle, děvko."
,,Tak mi to tam prvně omrkni," stiskla jsem spoušť. Přesně, jak jsem slíbila. Jeden by řek, že se mi zalíbilo střílet do hlavy idioty. Ale mně to jen přišlo takový, efektivnější. A taky jako tak nějak lepší efekt, cítila jsem se... vysoko. Možná až moc. Popadla jsem zbraň bezhlavýmu strážci. Čekala nás cesta po sloupu.
Lezli jsme rychle, jak to jen šlo, šla jsem poslední a Josh se zbraní, kterou dole našel, první, aby nás nahoře nic nepřekvapilo. Pár strážců nás vidělo a jeden se rozhodl lézt za náma. Strašně jsem se lekla když mě chytl za nohu, musela jsem ho sestřelit. Když si vezmu, že se ze mě ze dne na den stal vrah, nevidím svou budoucnost zrovna jasně.
Měli jsme jediný štěstí, že nikdo nehlídal vchod. Vchod, no, byla to spíš díra s poklopem ohraničená uvnitř buňky neprůstřelným sklem s pancéřovanýma dveřma. Do půl "stěny" byl tlustej plech, za kterým jsme se schovali, abychom zjistili na čem vlastně jsme.
,,Chce to kód, jak se tam k sakru chceme dostat?" Nat jakoby mi četl myšlenky.
,,Towere, pamatuješ si ještě ten kód z minulé návštěvy?" bylo na Thompsonovi vidět, že on si to už nepamatuje.
Tower sebou jen lehce škubnul, vstal a něco zuřivě ťukal do přístroje.
První pokus - špatně. Thompson si stoupl za něj a sledoval práci jeho prstů. Druhý pokus - špatně.
,,Tak Towere, dělej něco, další chyba spustí alarm," tekl z něj pot, taky se bál.
Tower poněkud ztuhl. Přemýšlel a mrkal do rytmu Thompsonovi ustálené hry prsty na plech. Třetí pokus. Pomaloučku ťukal jedno číslo za druhým. 7. 4. 8. 5. Zastavil se. Položil prst na jedničku, ale když se chystal zmáčknout, něco uvnitř ho donutilo zmáčknout 3. Dveře zabzučely a povolily s hlasitým vzdechnutím. Potichu jsme vešli do místnosti. Jediný, co nás ještě dělilo od všeho, byly schody. Tower šel první, vůbec jsem nechápala, jak sem mohli předtím jentak proklouznout. Zastavoval a rozhlížel se před každým rohem, krčil se za každou skříňkou a my opakovali po něm.
,,Dělejte, nesmí sem proniknout!" zřejmě jsme nebyli sami. Musela jsem něco udělat. Jak se sakra spouští ta věc, co se vždycky probudí?! Chtěla jsem je zabít, jako tamty před tím. Chtěla jsem nám uvolnit cestu. Vyřítila jsem se do chodby plné strážců.
,,Jess, ne, počkej!" Nat se mě snažil zastavit, ale marně. Jedna proti tuctu. Tohle nemůžu nikdy zvládnout. Umřu. Umřu pro lidi, který mám ráda. Umřu za ně. Z tohohle se už nijak nedostanu. Je konec.
