O 11 měsíců dřív
Nikdo mi nebyl moc ochotnej vykládat pohádku o tom, jak to tady bylo před nástupem Nejvyšších. Občas se na povrch dostala nějaká fotka tehdejších měst a občas někdo říkal něco o tom, že jsme si Zemi zničili sami, ačkoliv jsme všechno z toho dělali vědomě. Já jsem "potomek Nejvyšších" - narodila jsem se několik let po změně režimu. Když ještě žil můj děda, často říkal, že se v hodně věcech nic nezměnilo, jen je víc věcí děláno navzdory pravidlům režimu. Babička zas říkala, že to tak je jen v naší rovině.
Jsme ze třetí roviny. Z té nejchudší a nejobyčejnější. Dokud byla ještě povinná škola, chodila se mnou do třídy holka, kterou deportovali z druhé roviny za jeden z přestupků 5. stupně. Takový přestupky už se jinak než deportací prý řešit nedají. Ráda byla středem pozornosti a měla výhodu, že každýho zajímalo jak to funguje mimo jeho rovinu. My máme zas výhodu že můžeme dělat jakýkoliv přestupky, protože nás nemají kam deportovat. Logicky, nikdo z třetí roviny se nikdy nesetkal a ani nesetká s nikým z první roviny. A kdyby se z první roviny někdo díky přestupkům dostal až do tý naší, zřejmě by brzo chcíp.
Co nás ale o předNejvyšším obdobím učili ve škole, bylo víc než jasný. Za všechno si můžeme sami. To co zbylo ze Země teď tvoří třetí rovinu. Zůstaly nám veškerý kluby, obchody, kina,... Náš život se o moc neliší.
Do výšky několik set kilometrů od nás vedou nosný sloupy o šířce dalších několik set metrů, na kterých je vybudovaná rovina druhá, která už se podle Lucy té naší nepodobá ani z poloviny. A jaká nebo dokonce kde vůbec je rovina první, to u nás nikdo pořádně neví. Existujou legendy o tom, že ti nejchytřejší vymysleli způsob, jak první rovinu držet v atmosféře bez jakékoliv ztráty a bez nutnosti opory. Pak jsou taky řeči, že žádná první rovina není, ale tomu věří jen blbečci, co nezažili povinnou školní docházku.
Abych byla upřímná, narodila jsem se nejspíš ve špatné rovině. Ne, že bych si stěžovala, to by mohl režim chápat jako přestupek 1. stupně. Jen sem vůbec nezapadám. Nevím o moc dalších vrstevnících, co by nekouřili, nepili alkohol, nebrali drogy, nechodili každej večer do klubů, četli knihy a nekradli. To všechno nám prý zůstalo po těch, co zničili Zem (ale to nikoho nezajímá, důležitý je, aby to neskončilo).
Taky nám tu zůstal jeden park. Správně. Jeden. Chodím sem přemýšlet nad historií jednotlivých rovin a snažím se odpovědět si na svoje otázky.
,,Sháněl se po tobě,"
,,Dost si mě vyděsila,"
,,Sháněl se po tobě Tower, mám ti říct, že na tebe čekal na horním,"
,,Do prdele, úplně jsem na něj zapomněla. Vypadal naštváně?"
,,Hulil," takže byl v pohodě.
Zvedla jsem se, rozběhla se a než jsem stihla opustit Claru, ještě jsem ji slyšela volat na mě: ,,Měla bys ty svoje teorie o rovinách vzdát."
Jenže já je nevzdám. Nikdy se nevzdávám.
Cesta z parku na horní trvá dost dlouho při normální chůzi a tak jsem běžela celou cestu. Dřív jsem už při prvním sloupu nemohla popadnout dech, ale za poslední 2-3 roky se člověk několikrát přesvědčil, že běh je nejlepší možnost pohybu z bodu A do bodu B, ať už jsou od sebe vzdálený jak chcou.
Tower mi šel nejspíš naproti, protože jsme na sebe narazili hned u druhýho nosnýho sloupu. Vždycky se na mě už z dálky směje. Ze všech lidí ze třetí roviny mám Towera prostě jednoznačně nejradši. Hodně lidí ho nemusí, ale podle mě je to proto, že nepochopili jeho pravou podstatu. Já měla štěstí, že mi to dovolil.
,,Kam se ženeš?"
,,Úplně jsem na to zapomněla, nezlob se,"
,,Nikdy se nezlobím, jsi připravená?"
,,Víc už připravená nebudu," kývla jsem.
,,V tom případě není na co čekat," ušklíbl se.
Tower mi zatím neřekl, kam jdeme. Vím jen o psychické přípravě, ke které mě donutil. Slunce už se pomalu koulelo za obzor a to bylo zřejmě přesně to, co jsme chtěli, jelikož z toho měl Tower obrovskou radost a chválil mi moje načasování. Šli jsme kolem starýho kinosálu, ve kterým se nejčastěji přehrávali filmy, který tu byly ještě po těch co zničili Zem. Jenže někdo z řad Nejvyšších se to dozvěděl (nikdo nemá rád práskače) a všechny filmy se museli zničit a jejich přehrávání bylo pod vysokou pokutou - vzhledem k tomu, že nás není kam deportovat. Nakonec se kinosál musel zavřít. Měla jsem jejich filmy ráda, pár jsem jich ještě stihla když jsem byla hodně malá.
,,Teď ti zavážu oči," protestovat bylo víc než zbytečný.
,,Chtěla jsem vidět kam jdem,"
,,Jen mi věř, po tmě se ti to pak bude líbit mnohem víc,"
Tower byl jeden z mála komu jsem věřila. Věděl to a i přesto měl v oblibě neustále se o tom přesvědčovat tímhle způsobem. Jeho akce vždycky stály za to, bylo až neuvěřitelný, kde bere nápady na další nárazovky.
Najednou jsem cítila že mi pustil paži a stoupl si za mě, aby mě mohl zbavit depresivní temnoty. Postupně mi šátek padal z očí a stejně postupně se mi objevoval nosný sloup s číslem 7.
,,Viděl jsem dva Bílý, jsou na druhý straně sloupu, lez,"
,,Blázníš? To budou hned zpátky,"
,,Vím jak miluješ adrenalin,"
,,Z toho bude průser jako kráva, Towere,"
,,Kdybys nemluvila, už jsme tam,"
,,Towere,"
,,LEZ," a tak jsem lezla. Stoupala jsem vzhůru po železným žebříku určenýmu pro ostrahu nosných sloupů - strážce typu B.
,,Průser jako kráva," opakovala jsem.
,,Jakože co se nám stane? Deportujou nás?" smál se. A já taky.
V momentě kdy jsme vylezli na vrchol (místo, kde je po celé délce sloupové hradby vybudovaná deportační buňka, ve které pracují ti nejlepší z třetí roviny), přestala jsem litovat celé akce.
,,Už aspoň víš proč sedmička," všiml si mýho úžasu Tower.
,,To je úchvatný," a taky že bylo. Ze sedmičky bylo vidět všude. Jinde bránily sourozenecký buňky, jen tady jsme se nacházeli přímo pod chodbou, která spojovala deportační oddělení s oddělením pro uchazeče o práci.
,,Na tohle nikdy nezapomenu," byla jsem odhodlaná vyprávět o výletu na sedmý nosný sloup svým vnoučatům. Celá třetí rovina jak na dlani. Nemohla jsem se pohledu na tu mapku událostí nabažit.
Když jsem večer usínala, byl západ slunce nad třetí rovinou to jediný, na co jsem dokázala myslet.
