Rozbahněná cesta nám dopřála několik nepříjemných pádů a odřenin. Všichni už běželi ze svých posledních sil. Neměla jsem odvahu se ohlížet. Popadl mě strach a pevně mě svíral v náruči. Co když dostali Nata? Bylo mi fuk, co se stalo, nechtěla jsem ho ztratit. Uvědomovala jsem si, jak moc pro mě znamená. A taky že za posledních několik měsíců mi dal tolik důvodů, proč žít v tomhle zpropadeným systému, že bych bez něj nejspíš už neměla žádnej. Miluju ho? Ozval se další výstřel. Museli minout. Určitě. Nebylo slyšet ani stopy po zranění - a tak jsem se uklidnila a snažila se ustálit si dech, abych brzo nezkolabovala. Jsme za kopcem. Teď nám zbývá akorát najít místo, kam se schovat.
,,Hej, oběhneme les a rozpadlou čtvrtí se bokem dostanem kousek od centra ke sloupům," rozkázal Tower. Bylo fajn vědět, že je v pohodě. Natovo jméno mi blikalo v hlavě už tak silně, že jsem se prostě potřebovala ujistit. Otočila jsem se. Běžel hned za mnou a v té rychlosti mi chtěl něco říct. Nebylo mu vůbec rozumět a tak jsem zpomalila, abychom běželi vedle sebe.
,,Mrzí mě to," konečně slova začaly dávat smysl.
,,Tiše," chtěla jsem ho ušetřit zbytečný námahy, ,,potom."
Kývl. Když jsme se konečně dostali na okraj do oválu seskupených jehličnatých stromů, mohli jsme konečně zastavit.
,,Žádný prudký pohyby, vypadá to, že nás ztratili," šeptala jsem klukům i přes nedostatek kyslíku v mých bolavých plicích. Vzdouvaly se a nadýmaly, lapaly po dechu a místo toho, aby nechaly hlásky klidně opustit moje ústa, nechaly mne se zalykat uprostřed slov, praly se se mnou a znepříjemňovaly tak celou situaci ještě o chloupek víc.
,,Díky bohu, píchá mě v boku tak silně, že nejspíš nějakou chvíli ani nevstanu," stěžoval si Josh. Poprvé, co promluvil od toho s Chrisem.
,,Jsi v pohodě?" Tower mu starostlivě položil ruku na rameno a Josh mu odpověděl jen pohledem. Snažil se vypadat smířeně, ale trpěl. Asi šedesát metrů před náma se ozvaly hlasy strážců. Nezdálo se, že by měli namířeno k nám, ale Tower mě popadl za zápěstí a trhnul se mnou k sobě, aby mi mohl sdělit plán: ,,Pročesávají les, nenechají to, dokud nás nenajdou, ví moc dobře, koho hledají."
,,Co teda budeme dělat?"
,,Až se posunou k západní části lesu, proplížíme se zpět k mítině,"
,,Chceš centrem ke sloupům?"
,,Jasně," křečovitě se položil na pichlavé jehličí, které se válelo všude po lese. Čekali jsme.
Nakonec k akci došlo daleko rychleji, než kdokoliv z nás předpokládal. Strážci znenadání změnili směr a mířili přímo k nám. Vyžadovalo to bleskové provedení, něco, čím bychom se jich mohli zbavit. Jenže nebylo co. Mohli jsme jen bezmocně ležet, přemílat o svých životech a čekat, než přijde konec. Je chladný podzimní podvečer. Slunce se choulí ke konci své každodenní trasy, aby nás mohlo zítra brzo ráno ovlažit svou nestálou přítomností. Bez ohledu na to, kdo z nás tu ještě bude. Mraky se stáhly, za den nepropršelo o nic víc než včera a předevčírem. Hustým lesem se až k zemi příliš kapek neprodere a proto stále vlhká, uměle doplněná, humusovitá půda musí dodávat rostlinám potřebnou vláhu a živiny do jejich křehkých tělíček. Lehký vánek pročesává větve stromů a hladí nás po zádech, jako poslední útěcha. Jednotlivé paprsky hřejivého slunce nám olizují obličeje, přičemž kohokoliv z nás mohou prozradit. Strážcům k nám zbývalo jen pár metrů. S jejich dlouhými kroky u nás budou každou minutu. Litovala jsem všeho. Litovala jsem nicotnýho rozloučení s tátem ráno. Litovala jsem, že jsem nešla s Towerem. Litovala jsem, že jsem dávno neumřela s ostatními. Pak jsem litovala spíš toho, že Towera vůbec znám. Nechápala jsem, co tu dělám. Nechápala jsem, co se děje. Cítila jsem typickou vůni strážce. Jde z něj cítit strach. Strach všech těch lidí, kteří jim museli zaplatit jejich malichernými životy a životy svých rodin. Viděla jsem ho. Díval se přímo na mě. Jeho oči se sjednotily s tlustou plastovou vrstvou ochraných brýlí. Hleděl na mě, jako by mě viděl, ale neviděl. Nedokázala jsem jednoznačně určit, zda jsem vážně středem jeho zorných polí. Upřeně pozoroval obrovský keř, ze kterého nám všem svítily ven jen oči. Žádnou chybu. Jen bože žádnou chybu. Čas jakoby se zastavil. Sledoval mě, nebo já sledovala jeho? Příšerně jsem potřebovala mrknout. Pálily mě oči. Něco na západě se pohlo, nejspíš veverka nebo jinej hlodavec, odpoutalo to pozornost jednoho ze strážců. Můj oční kontakt s jeho druhem však zůstal nepřerušen. Rozhodla jsem se odvrátit pomalu hlavu dál od keře. Oči mi hořely, myslela jsem že se rozbrečím každou vteřinou. Začala jsem zvolna couvat. Co mě však překvapilo, strážce začal couvat taky. Proč to dělá? Vidí mě? Musím toho nechat. Ovšem, nebyla jsem jediná, kdo se zastavil. Nefrekventovaně jsem nahla hlavu ke svému levému rameni. Opětoval můj pohyb. Ruku, která mi ležela podél položeného těla, jsem začala zvedat a obracet, abych s ní pohla dopředu, ale dřív než jsem stihla vymyslet, co s ní udělám dál, po mbě strážce opakoval. Jeho vrstevník z řad strážců byl v nedohlednu. Něco natolik odpoutalo jeho pozornost, že bez jediného slova opustil les. Stoupla jsem si.
,,Ty blbá náno, chceš nás zabít?!" skoro jsem v tom zmatku zapomněla, že s námi šel Thompson.
,,Zmlkni debile,"
Strážce stojí dál na svým místě. Hledí mi tak hluboko do duše, že by se tam mohl dokonce ztratit. Podle sebe vím, že je dost těžký, ji vůbec najít. S každým mým krokem dopředu se posouvá i on. Jsou to vůbec jeho oči? Jako by byl můj odraz v zrcadle. V tom se pohnul sám od sebe. Křečovitě svíral zbraň ve své pravé ruce a snažil se pohnout s ní směrem ke mně, ale něco ho drželo a nedovolilo mu převzít kontrolu nad jeho vlastním tělem. Vypadalo to jakoby měl v ruce křeč, jen s ní slabě zatřepotal a pak se mu jeho duhovky změnily z modrozelené na hnědou. Zvedla jsem pravou ruku a s ní i ruku strážcovu, kterou svíral zbraň. Něco se ve mě tak pohnulo, že jsem se rozhodla o rychlé krveprolití. Josh stál za mnou a pozoroval celé divadlo zblízka. Slyšela jsem, jak těžce dýchá a zuří.
,,Dej mu za Chrise, dělej," povzbudil mě.
Uvědomila jsem si, co se vůbec stalo asi před třičtvrtě hodinou. Stiskla jsem imaginární cosi, jež se rýsovalo v mojí pravé ruce, aniž by nabývalo jakýchkoliv barev. Máchla jsem rukou vzhůru a namířila věc tak, aby strážce opakoval. Zmáčkla jsem jedinou pohyblivou část neexistující zbraně, kterou jsem držela. Ozvala se ohlušující rána, svalil se k zemi, obličejem dolů, z díry v jeho hlavě se linula krev a než se stihla první kapkou dostat k udusané zemině pod zrakem, který již náležel mrtvému tělu, podruhé se rozezněly sirény. Desetkrát se opakoval ten stejně nesnesitelný zvuk, než zaskřípalo v rozhlasech na znamení proslovu.
,,Vážení občané, vážený lide, naše třetí rovino, základe našich stavení. Zklamali jste. To, co jste provedli vy, vaši synové a vaše dcery, je neomluvitelné. VY rovino. Vy jste věděli, co tím způsobíte. Je důležité umět hromadně přijmout zodpovědnost za činy vašich jednotlivců," vypadalo to, že Iris v duchu jásá a nedokáže to dál skrývat.
,,To mluví o vás Towere!" rozkřikl se Thompson a chystal se mu vrazit pěstí.
Popadla mě zlost. Ohromná. Rozeběhla jsem se za útočícím Thompsonem a srazila ho i se sebou k zemi.
,,Už se vážně uklidni, bez tebe by se do druhé roviny nedostali,je to stejně tvoje vina jako jejich!" nemohla sem si odpustit facku na příkaz, aby se konečně probral. Kupodivu ho to vážně umlčelo. Iris si znovu odkašlala do mikrofonu.
,,Učinili jste neomluvitelné. Za chyby musíte nést následky. Vaše vrstva již dávno v našem systému nehraje takovou roli, jako před mnoha lety na začátku. Nemáte peníze. Nemáte majetky. Nemáte ani dostatek vůle dělat užitečné pro samotný systém. K čemu nám tedy jste? Vybudovali jsme pomocí nejsilnějších jedinců nový systém. Třetí rovina bude nyní odstraněna," začala panika.
Začal náš konec.
