Na okna místnosti, ve které jsem se zrovna probudila, dopadaly kapky vody a bubnovaly na střechu jako o život. Bylo pondělí. Deportační pondělí. Shromáždění uprostřed náměstí, ze kterého se tyčila obrovská buňka sloužící k deportaci, byly nepovinný. Aspoň se jim tak říkalo. Dostavit se musel každý občan třetí roviny ve věkovém rozmezí 15-50 let. Výhoda byla, že to nikdo nekontroloval. Nebylo nás ale tolik, takže pokud se našel práskač, kterej vás znal a nenašel vás v davu znuděnejch lidí, nejčastěji to oznámil rovnou na vedení, který později vyžadovalo odůvodnění, popřípadě náhradu (pokuta).
A tak stojím před zrcadlem, opět řeším všechny svoje vady a přitom se snažím vybrat vhodnej oděv. Formální ale do deště. Pecka.
Mimo tyhle ,nepovinný akce' (říkalo se tak všem akcím a všechny byly stejně povinný) nikdo oblečení neřešil. Chodilo se v tom, v čem se ještě chodit dalo - nejlíp i běhat. Svoje slušný oblečení jsem si schovávala zabalený v zadní části skříně, aby mi vydrželo co nejdýl. Bledě modrý džíny, bílý upnutý tričko a černý sáčko, který jsem si koupila za veškerý svoje peníze ještě v době, kdy obchody po těch před náma měly zásoby oblečení na celou sezónu dopředu.
,,Už jdeme pozdě, urychli to," všichni už zřejmě čekali jen na mě a jelikož pokuta je to poslední, co by jsme v týhle době potřebovali, otočila jsem se na patě a jako na povel opustila místnost.
Zřejmě jsme skutečně dorazili poslední, protože všechny známé tváře jsem už v davu zahlídla.
Nejhorší na deportačním pondělí byl fakt, že se za celej můj život (byť byl krátkej) deportovali celkem tři lidi. Lucy - moje bývalá spolužačka, prý vykradla sklad nějakýho obchodu s drahým zbožím. Philip - letos mu bude kolem čtyřiceti, nikdy mě radši nezajímalo čím se provinil, protože mi na svůj věk vždycky připadal fajn a občas si se mnou povídal při jedné z našich společných cest. A poslední z nich byl Morris. Bylo mu tenkrát myslím 27? Zhruba. Toho znám jen z vyprávění, chodila jsem ještě do školky. Jeho přestupek? Znásilnění. Když se to dozvěděli místní, rozhodli se, že s nikým takovým v jedné rovině žít nebudou. Našel se tři dny po své deportaci.
Ozvala se zvonkohra značící zahájení ceremoniálu. Všechny hlasy široko daleko utichly a všechny oči dychtivě pozorují velké podium před ústřední buňkou. Zpoza pultíku přímo uprostřed se konečně vynořila postava. Žena v nejlepších letech vystoupala po schůdcích a nahla se k mikrofonu.
,,Vítejte drazí spoluobčané," ozvalo se ze všech stran z reproduktorů gigantických rozměrů.
,,To bude něco, když poslali Iris," šeptal mi někdo do ucha - podle hlasu Tower.
,,Nebo se na nás chtěla jen podívat, když jsme ti její oblíbenci," snažila jsem se ve vážné situaci zavtipkovat. Iris nenáviděla celou třetí rovinu. Brala nás jako odpad systému a celé promyšlené společnosti.
Mezi lidskými hlavami se rozprostřelo ještě větší ticho, než pár vteřin předtím. Spokojena tichem se Iris blaženě usmála a pokračovala v projevu: ,,Dnes," odmlčela se, rozhlídla se po půl kruhu chudých z třetí roviny, co radši napjatě poslouchali a pak dokončila větu, ,,dnes máme tu čest ko-neč-ně po třech letech, přivítat mezi námi a naší rovnocenou, spravedlivou rovinou, naše tři nové spoluobčany, jež se rada Nejvyšších rozhodla deportovat, za přestupky 5. stupně, do naší malebné krajiny a obohatit tak naše skromné životy."
V davu lidí se začal ozývat šepot, očividně se to většině nelíbilo a byli proti. Zbytek zase překvapil počet deportovaných a během pár vteřin se začalo spekulovat o jejich přestupcích.
,,Okamžitě vyžaduji naprosté ticho," nikdo se neodvážil k rebelii, Iris byla známá svýma krutýma trestama, takže všichni okamžitě - jak si vyžádala, sklapli.
Teď už se čekalo jen na jejich příchod. Buňka, před kterou jsme stáli, byla vlastně spíš něco jako výtah. Vlastnila speciální ochranku a zvláštní dozor. Slouží ale pouze k přepravě lidí.
Kulatý světýlko nad vchodem svítilo pořád ještě červeně. Pro zkrácení dlouhýho čekání pustil někdo do těch gigantických repráků znělku rady Nejvyšších. Nejspíš neexistuje nic, co by mi na nervy lezlo tolik, jako její melodie. Věková kategorie 15-50 let, která měla z nepovinné akce, akci povinnou, netrpělivě čekala na zelené světýlko a vysvobození z těch příšerných muk. Proto v momentě, kdy se opravdu agresivní červená změnila v zelenou, spustil se jako zmáčknutím tlačítka na dálkovým ovládání šílený povyk a hlasitý jásot.
Když první z nich procházel kolem mě, nespustil ze mě oči. Nedokázala jsem určit, jestli to byl přátelskej pohled, nebo jsem mu jen stála ve výhledu, ale dokázala jsem s jistotou říct, že jsem se v těch tmavě čokoládových očích topila celou tu dobu.
,,Nevypadaj tak špatně, aby je museli deportovat," šťouchl do mě Tower.
,,To teda nevypadaj," přitakala jsem a se zájmem jsem pozorovala jak se všichni tři (sympatičtí, jen o něco málo starší než já) vzdalují.
