Pravda

3. Kapitola - Náhoda

S rodinou knížete Gerelda to vypadalo bledě. Kdo by šel, musel by jít dobrovolně, nikoho nebylo možné k takovému úkolu nutit. Celá rodinka teď seděla zábavním salónu a mlčela. Ačkoli toto setkání bylo svoláno jako porada, nikdo nevydal ani hlásku.
Paní Isabela byla na takovou výpravu příliš nemocná, kníže starý a zaneprázdněný, Kleri naopak příliš mladá a nezkušená. Žádní jiní členové rodiny na tomto panství nežili.
"Nemůžu vás tam přeci poslat! Půjdu sám, schopný jsem ještě dost. Nedívej se tak na mne Isabelo, ty prozatím převezmeš panování, než... Než se vrátím," jeho krátký proslov však nezněl příliš sebejistě.
Než se někdo odvážili cokoliv říct, kníže rychle vykráčel z místnosti a seběhl po schodech, jakoby se na cestu chystal ihned.
"Počkej otče, nespěchej tolik prosím," zmohla se na slovo Kleri, ale kníže to už neslyšel.
Spěchal velmi rychle dolů už po několikátém poschodí, aby se dostal co nejdříve za svým rádcem a sehnal dalších pár členů výpravy. Zahnul za roh a třesk...
Spadl po hlavě ještě několik schodů, přetočil se a těžce dopadl do mezipatra.

"Pan kníže má lehký otřes mozku a zlomenou pravou nohu, právě ho odvezli si sádrovny. Za měsíc by mohl být v pořádku." To oznámil asi půl hodiny na to, co se nehoda stala, doktor.
Letta seděla v křesílku, obličej v dlaních a slzy jí tekly po tvářích. Ona se naštěstí nezranila.
"Říkal, že potřebuje velmi brzy odjet, ale v jeho stavu žádná výprava není možná," dodal.
"Ale my nemáme měsíc času!" Zděsila se Isabela.
"Znamená to,... Znamená to tedy, že musí jet někdo jiný z rodiny... Já? Já, musím jít do... Tangerie?"

Kleri se ta představa vůbec nelíbila, ani trochu, zaváhala, ale jak už tu větu jednou vyslovila, rozhodnula se, že půjde a nikdo jí to nedokázal vymluvit. Dlouho ji matka i otec přemlouvali, marně.

"Musíte vyrazit, co nejdříve... Opravdu si to nechceš rozmyslet Kleri? Vidím, že s tebou opravdu nehnu... Půjde s tebou jen Letta, aby odčinila, co způsobila, navíc, moc si to přála a... Dávejte na sebe navzájem pozor, ano? Hlavně ať se ti Klerko nic nestane, dávej si pozor na lidi, které potkáváš. Ale to není to největší nebezpečí, já vím..." Isabela se rozplakala a objala svoji dceru. Vždyť už zítra ráno se s ní měla rozloučit.
"Mám tě moc ráda, dítě moje! Ale věřím, že se v pořádku vrátíš, víš, když to na tebe bude příliš těžké, vrať se, vrať se než bude pozdě. Nikdo ti to nebude vyčítat, jen málo lidí bludištěm prošlo, na prstech jedné ruky by se to dalo spočítat."

______________________________________

Vím, že první tři kapitoly pro vás asi nebyly moc zajímavé, ale teď se to rozjede, neboť Kleri s Lettou se konečně vydávají na nebezpečnou cestu. Takže setrvejte a doufám, že se vám příběh bude líbit 😉.

Děkuji za každé přečtení a komentář!

Fialová Karkulka 💜