Pravda

4. Kapitola - Výprava

Ráno nasedly obě dívky na koně a za mlhavého východu slunce projely kamennou bránou. Všichni se s Kleri dlouho loučili a dávali jí rady na cestu. Teď už vyjížděla z města a nikdo jí nedokázal zastavit. Poddaní vybíhali z domů, aby viděli na vlastní oči to, čemu nemohli uvěřit.
Mezi lidmi se povídaly různé věci. Někteří tvrdili, že dcera knížete jede do služeb k vládci. Ti, co byli blíže pravdě, nejspíš získali informace rovnou ze zámku, protože věřili, že princezna jede ne nebezpečnou dávno zapomenutou pouť, aby zachránila jejich zemi. Ať tak či tak, všichni vrhali nedůvěřivé pohledy a nevěděli, zdali se radovat nebo truchlit.

Konečně opustily Letta se svou paní Podhradí a málokdy někoho potkávaly. Sjížděly mezi kopce po kamenité cestě do údolí plného husté mlhy, nikam nebylo vidět. Jen na vysokých štítech okolních hor bylo možné spatřit stíny jehličnatých stromů, nebe bylo šedé.
Zvláštní pocit, pro Kleri bylo do teď nepředstavitelné, že dlouhé týdny, možná už nikdy, neuvidí známá místa a své rodiče. Vysoký černý kůň Renald ji vezl stále dál do mlhy, do neznáma.
Letta na hnědém Yollovi se nezdála tak nervózní, nejspíš to jen hodně dobře skrývala.
Nemohli jet moc rychle, ani nespěchali, vždyť koně kromě nich nesli ještě zásoby a vše potřebné. Jejich první cíl bylo hraniční město Obor, chtěly tam dorazit za dva dny. Celá cesta k Bludišti měla trvat deset dní včetně jednodenního pobytu v Oboru.
Klesaly stále níž a mlha byla stáje hustější. Nedalo se ani poznat, jestli je vidět nebe, protože jestli bylo, mělo stejnou barvu jako mlha.
"Počasí nám nepřeje, má paní, snad zítra bude lépe," povzdychla si Letta a prolomila ticho ve kterém zpívalo jen pár ptáčků.
"Je hodně brzy a slunce je teprve nízko, jsme v údolí, až vyjde zpoza kopce, bude jasněji," odvětila Kleri a ponořily se zpět do pochmurného ticha.

A měla pravdu, sotva slunce zazářilo do údolí, mlha se téměř všechna zvedla a bylo vidět daleko dopředu. Nebe zářilo tou dobře známou nádhernou modří a dokonce se i oteplilo. Cesta v takovém počasí dobře ubíhá, jely po širokých cestách loukou, lesem, překročily hned několik potoků a potkaly snad tucet vesniček. V jedné z nich poobědvaly v malé hospodě. Dokud bylo, kde si jídlo koupit, bylo zbytečné spotřebovávat zásoby, ale i tak musely šetřit. Lidé si jich nijak zvlášť nevšímali a brali je jako obyčejné pocestné, zprávy k nim ještě nedošly.

K večeru se utábořily ve stanu, za den ujeli víc jak 40 km. Přestože Kleri ještě nikdy netábořila a znala jen teorii, nebála se toho, teď jak opět přicházela mlha měla už zase jiné starosti. Přemýšlela, jestli bude i zbytek cesty tak mírumilovný.