Pravda

13. Kapitola - Bludiště

"Dobré ráno," pozdravil dívky od ohniště Bregard. Někdy ho mrzelo, že je jediný mužský člen této výpravy. Rád by měl nějakého parťáka, obzvlášť když sám sedával na hlídkách, stavil stany nebo rozdělávál oheň, nelíbilo se mu, že je na to sám.
Všechny tři zároveň odpověděli a sedly si k němu. Skromně se nasnídali, sbalili se, vyskočili do sedla a jeli... Už je pomalu přestávala bavit tahle denní rutina, dnes to bylo už sedm dní, co vyjeli z Oboru. Co je čeká ani jeden z nich s jistotou nevěděl.

Celé dopoledne proběhlo v napětí a pochybách až v poledne všechno vyvrcholilo. Zrovna pomýšleli na oběd, když vystoupali na vrch jednoho z vyšších kopců s velikým rozhledem.
Všechny zasáhl strach, zůstali jen stát a zírat vyděšeně do dálky. Několik mil od nich se donekonečna rozkládalo to, za čím mířili a čeho se tak báli. Obrovské bludiště budilo respekt i strach. Nešlo vidět konec temných zákrutů cest mezi vysokými stěnami ze záhadné křoviny. Nad labyrintem se rozpínal lehký mlhavý opar a nedovoloval nahlédnout dovnitř. Kleri naprázdno polkla, tak blízko...

Nakonec se přece jen naobědvali s takovým výhledem. Vládlo ticho, neboť každý byl ponořený ve svých vlastních myšlenkách, nikomu nebylo do mluvení natož do zábavy. Jejich myšlenky byly neveselé, přívětivá Tangerie najednou znepřátelštěla a potemněla. Naskytl se jim výhled na místo, kde se koncentrovalo veškeré zlo této země.
Jakoby se domluvili telepaticky, mlčky potom nasedli zpět na koně a pokračovali v cestě. Brzy se jim bludiště ztratilo z dohledu jako nějaký ošklivý přelud a vše se zdálo být zase v pořádku.
Postupovali stejně rychle jako dříve a opět se rozpovídali. Řešili vstup do bludiště i bludiště samotné. Jediný Bregard se zdál stále ztracený hluboko ve svých myšlenkách.

Rudé slunce mizelo za zalesněnými kopci na západě a dávalo roztrhaným mrakům růžový nádech. Ticho rušil jen zpěv ptáků a šumění větru v korunách stromů, jejichž sruby byly stále delší a chladnější. Zatímco ubývalo světla, přibývalo komárů. Ti trápili jak putovníky, tak i koně.
Utábořili se opět mezi kopci, dobře věděli, jak blízko je vstup do spletitých chodeb, ale rozhodli se nechat si ten okamžik až na ráno.

Kleri měla jako vždy druhou hlídku, Mayu tentokrát nevzbudila, jen ať se na zítřek dobře prospí. Navíc chtěla být sama, jako už dlouho nebyla. Chvíli jen seděla a přikládala do ohně, který přátelský plápolal a hrál. Už si ani nevšímala nevraživosti kopců vůči ohni, nebo vymizela?
Asi po hodině vstala a vystoupila na kopec. Noc byla jasná a velký měsíc ozářil celou krajinu, bylo vidět skoro tak dobře jako za dne. Tohle byl poslední kopec, žádný další jí ve výhledu nebránil. Posadila se do trávy a jen se dívala, ani ne půl míle široká louka se rozkládala od úpatí kopce a byla náhle ukončena dokonalou stěnou z neznámé křoviny, která se táhla do nezměrné dálky na obě strany.