🇷🇺💙Alexův deník💙🇷🇺

Středa, 1.října

Dneska máme ředitelské volno, takže nevstávám do školy. Ani moje sestry Tina a Bella. Vstal jsem z postele, vyšel jsem že svého pokoje a sešel jsem schody dolů. Obě dvě moje sestry ještě spaly, także jsem se mohl v klidu najíst. Taťka mi akorát položil snídani na stůl. Chtěl jsem ho pozdravit, ale mu zrovna začal zvonit telefon. Taťka ho zvedl a ja jsem začal poslouchat rozhovor.
MŮJ TAŤKA USSR S NĚKÝM TELEFONUJE :
Ahoj Emo..... Dneska?.. Dobře.. Tak já přijdu rovnou už se všema třema, ať to máme za sebou... Ne, ja myslím, že to bude v pohodě, że se bát nebudou.. Tak dobře, v 9:00 jsme tam. Čau.

A telefon položil. Přemýšlel jsem nad tím a doufal jsem, že to nebude nic strašného. Ahoj tati. Ahoj Alexi. Řekl mi tatka a dolů že schodů už přicházely také Tina a Bella. S taťkou se taky pozdravily a všichni jsme začali jist. U snídaně bylo pohrobove ticho. Taťka nám řekl, že jde něco hledat a šel do obýváku. Jak odešel, pořád nikdo nic neříkal. Doufal jsem, že nás taťka neuslyší, a tak jsem začal polohlasem mluvit: Holky, taťka před chvílí telefonoval s nějakou paní, a prý v 9 hodin máme někam přijít! Obě dvě se na mě podívaly, ale vůbec mě nebraly vážně a jedly dál. V duchu jsem si pořád opakoval, proč nám to taťka nechce říct.. A... A co když to je něco vážného?! Začal jsem mít strach..
Taťka přišel z obýváku, my jsme akorát dojedli a řekl: Běžte se obléct. Někam pojedeme. Šli jsme se Teda obléct. Pak jsme nasedli do auta a jeli jsme.
Jak jsme přijeli na místo, vešli jsme do nemocnice. A ja si v duchu říkal : Ale proč jsme tady?! Sakra.. Totiž.. Já moc nemocnice nemusím. Nemám je rád. Vyšli jsme pár schodů a sedli si do jedné čekárny. Po chvíli se otevřely dveře. Ve dveřích stala paní, kterou jsem už jednou viděl. Byla to kamarádka mého taťky, Ema. Navzajem jsme se pozdravili a vešli jsme dovnitř. Taťka ji dal nějaké papíry, které si bral s sebou a začali se na něčem dohadovat. My sourozenci jsme se na sebe začali dívat a ani jeden z nás nechápal, o co tady jde. Tak kdo půjde první? Řekla Ema a podívala se na nás. Asi Alex. Řekl taťka. Bál jsem se, co to bude....Tak pojď Alexi. Tak jsem radši šel. Sedl jsem si na židli. Ema mi vzala levou a pravou ruku, začala si je prohlížet. Nakonec mi tu pravou položila a vzala si tu levou. Vyhrnula mi rukáv a stříkla na ni dezinfekci. No.. On tady to moc nemusí. Řekl taťka. Ona na to přikývla a řekla mi: Nemusíš se bát, Alexi. Nebude to bolet, jen trochu. Samozřejmě, že jsem se tomu nijak nebránil, nechci tu dělat 'cirkus', ale měl jsem takový ten divný pocit.

Pak vzala injekci a pichla mi ji do ruky. Snažil jsem se do výdržet. Taťka se na mě pořád díval... Asi mu bylo jasné, že s tím takhle bojuju.. Po chvíli mi ji vyndala a ránu mi zalepiła náplasti. Pak jsem ale začal před očima vidět jen černo, zamotala se mi hlava.. A stačil jsem říct :Tati, me je špatně. Asi to čekal. Vždycky mi to tak po injekci dělá...
Probudil jsem se.. Nevím, jak dlouho, ale ležel jsem na lůžku. Vedle mě byl taťka a pak ke mě přišla i Ema. Tak holky už to mají taky z krku.. Už je ti líp, Alexi? Řekla. Jo, už je to lepší. Řekl jsem jí a usmála se na mě. Potom mi pomohla vstát a už jsme jeli domů.