Po tom co jsi odešel

Ohh

Seděla jsem na posteli, která byla spolu se skříní (a krabicí kapesníků) to jediné co v mém pokoji zůstalo. Chystala jsem se přemalovat si tu, jelikož modrou barvu mi vybral on. Možnost byla světle šedá a limetkově zelená. Nebo taky baby pink, ohnivá červená, karamelově hnědá. Nebyla jsem si jistá, která barva je ta nejlepší.
V pravé ruce jsem svírala telefon a v levé papírek s číslem. Nechtěla jsem s ním mluvit, ale na druhou stranu mě zajímalo co mi chtěl říct.
Jeho číslo jsem měla vyťukané v mobilu, palec mi visel nad zeleným tlačítkem volání. Kdybych věděla, že mi to všechno řekne přes displej aniž bych se na něj nemusela koukat, zavolala bych mu ihned. Bohužel možnost byla, že se bude chtít sejít a já si budu připadat provinile, že jsem mu volala bez toho, abych cokoli chtěla. Nebo jako.. . Já chtěla vědět co mi chce říct. Nemohla jsem se na něj úplně zlobit, neudělal to schválně. Ale měl si dávat pozor, takže jsem naštvaná byla. Měli si dávat pozor oba! Po tváři se mi zase svezla slza.
Naštvaně jsem ji setřela.
„Zlato, jedu do města, jakou barvu ti mám do toho pokoje koupit?" Dobrá otázka, mami. Vyšla jsem na chodbu a zavolala jsem do dolního patra: „Ještě nevím! Zavolám Ginterovi." Našla jsem v kontaktech bráchu a vytočila jeho číslo. Zvedl to po třech pípnutích, což bylo dost divné vzhledem k tomu, že to u něj většinou spadlo do hlasové schránky. Nečekala jsem, až něco řekne hned jsem vypálila: „Světle šedá, limetkově zelená, nebo karamelově hnědá?"
„Ehm-"
„Anebo růžová. Co bys řekl na-" Došlo mi, že ten hlas nepatří mému bratrovi.
„Kombinace světle šedé a růžové zní dobře," zasmál se.
„Deane?" vydala jsem ze sebe přiškrceně.

Tuhle kapitolu věnuji speciálně Tobě. Drž se. Přeji jen to nejlepší a držím palce.
Já vím, že víš.. .