Po tom co jsi odešel

Zee?

Hodina se zdá jako chvilka. Teda podle toho v jaké situaci se člověk nachází.
Při fyzice je hodina nekonečná.
Když kecáte s kamarády, je to míň než dvě minuty.
Když čekáte až vám zavolá, někdo, kdo vám zabil přítele, nejste si jistí jestli uběhlo pět minut, nebo tři dny.
Když se mi rozezvonil mobil hlavou mi prolítlo: Prosím, ať to není Dean.
A nebyl.
„Čau, kočko. Jak to dáváš?" ozval se zbrklý hlas Zee, mojí nejlepší kamarádky.
„Zeeno! Ahoj. Ani nevíš jak jsem ráda, že jsi to ty."
„Volá ti v tomhle období ještě někdo jiný. Mám pocit, že ostatní se bojí, že by ti nějak ublížili."
„Toho ty se nebojíš, co?" Usmála jsem se. Ne tak, jak bych se usmála před pár měsíci. Byl to ten úsměv, kterým se usmějete po dlouhém náročném dni, nebo když jste nemocní a někdo vám poví vtip.
„Vím jak se cítíš. Teda ne úplně, ale dost to tuším. Taky tě znám, a proto vím co říct a co ne."
Zee nikdo neumřel. Možná tak babička, ale to byla malá. Dalo by se říct, že taky tak nějak přišla a svou lásku. Možná ještě horším způsobem, než já.
Hunter si nevybral, že mě opustí.
Navždy.
Zeeniin přítel se rozhodl sám od sebe, že ji navěky vymaže se svého života. Odkopl ji jako kus hadru. Od té doby se už nikdy neviděli. Zee říká, že je to dobře. Já ale vidím, jak ji to bolí.
„Ten, kdo mi už ublížil jak nejvíc mohl se tohohle nebojí." Skousla jsem si spodní ret, abych donutila slzy zmizet.
„Kdo by ti mohl- počkej! Dean? Dean Peery?!" Přeskočil jí hlas. Možná vzteky, možná překvapením.
„Ehm jo. Víš, chce mi něco říct a já si ne-"
„Neopovažuj se s ním mluvit!"
„Zeeno! Uvědom si, že si nikdo z nás nemůže být jistý, jestli to byl on!"
„Vážně se ho zastáváš?"

Vážně? Se ho zastávám?