Po tom co jsi odešel

Proč?

Cítila jsem jak mi po tváři teče proud slz. Mířila jsem na pohřeb. Krajina za okýnkem auta ubíhala pekelně rychle, až se mi z toho roztočila hlava. Možná to bylo těma šmouhama, z kterých se nejspíš dalo sestavit krásné panorama. Možná tím, kolik jsem toho vybrečela vzhledem k tomu, jak málo tekutin jsem do sebe dostala. Nebo taky možná kvůli tomu, že mi umřel přítel. V den mých narozenin.

Je to zvláštní pocit. Lidi nevěděli jestli mi přát vše nej k osmnáctinám, nebo upřímnou soustrast. Znovu se mi sevřelo hrdlo při vzpomínce na to jak umřel. Srazilo ho auto. Šel domů z práce. Z práce, do které chodil, aby nám zajistil budoucnost. Byla tma. A když přecházel, ze zatáčky se vyřítilo auto. Něco takového říkal ten pán co zrovna uklízel v potravinách kousek od toho místa, kde se to stalo.

Máma sedící vedle mě mi lítostně stiskla koleno. ,,Yi, to bude dobré. Neplakej.'' Snažila se mi snad říct, že ten pálivý pocit v mé hrudi přejde? Že mi přestanou rudnout oči kdykoliv vejdu do svého pokoje? Přestanu ve všem vidět jeho šedé oči? Vždyť já už ani nejsem schopná říct jeho jméno! Jak mě pak má opustit ten prázdný pocit na místě kde by mělo být srdce?

Můj dvacetiletý kluk umřel. Proč teď jedu na pohřeb, kde ho nejspíš uvidím naposled. Rozlámaného. Bledého jak stěna. Bolí to. Proč mám na sobě šaty, které bývaly jeho oblíbené?

Uvidím ho naposledy.

A už ho nebudu moct políbit. Nikdy.

Ani obejmout.

Jen se podívat o co jsem přišla v ten samý den, kdy jsem se narodila.