Po tom co jsi odešel

O to víc se snažím

,,Takže ty se mi snažíš namluvit, že nevíš, kde bydlí?" Lhal mi posledních sedmnáct minut a bylo to tak očividné, že jsem se na něj nedokázala ani zlobit.

,,Yi, říkám, že žádného Marka co by se kamarádil s Hunterem neznám." Odfrkla jsem si.

,,Čemu se směješ?" nechápal.

,,Notak, co s ním máte všichni za problém? I Zee dělá, že ho nezná a to jsme spolu s ním byli mnohokrát venku. Proč mi lžete?" Jakmile Dean pronesl, že se v jeho okolí žádný Mark nevyskyuje, došlo mi, že mi kecala i Zeena. Těžko říct proč, s Markem jsem se naposledy viděla na Hunterově pohřbu a tam jsme se vlastně ani nepozdravili.

,,Yi, hele, tohle není na mně."

,,Tak hlavně, že všechno ostatní na tobě je, co? Já Marka znala, je to fajn kluk." Předtím než mi tohle řekl se dalo předpokládat, že jsem jen domýšlivá. Teď mi ale bylo jasné, že něco skrývají a ví to všichni. Kromě mě, že jo.

,,Znala, Yio, znala.

***

,,Yi?!"

Usmála jsem se. Miluju, když jsou lidi překvapení mým příchodem.

,,Ahoj, Marku. Mohla bych si s tebou promluvit?" Zaraženě přikývl. Nakonec nebylo tak těžké ho najít. Z Deana jsem toho moc nedostala a předpokládám, že tušil kam se chystám. To mi ale bylo jedno. Mark má nejspíš informace, které mi ostatní nesdělí. 

V jeho bytě bylo uklizeno a čisto, což mě překvapilo. Já vím, zní to děsně, ale od jednadvaceti letého kluka co žije sám prostě pořádek nečekáte. I když se s Markem známe trošku delší dobu. Všechno bylo sladěno do karamelové hnědé a krémové bílé.

Působilo to tady útulně.

,,Dáš si čaj, kávu, cokoli.. .?" ukázal na jednu ze dvou židlí u jídelního stolu. Posadila jsem se.

,,Ne, proto tady nejsem." Pomalu přikývl. Sedl si naproti mně.

,,Tak čemu vděčím za tvou ctěnou návštěvu, Yi?" Sjela jsem ho pohledem. Vzhledem k tomu, že jsem dřív měla Huntera, nikdy mě nenapadlo uvažovat o Markově zjevu. Sice jsem si ještě pořád připadala trošku provinile, když mi přišel nějaký kluk přitažlivý, ale přece nemůžu být svobodná navždy jen proto, že můj bývalý přítel náhle umřel, ne? V krku se mi vytvořil knedlík, hůř se mi dýchalo. Ne, nebudu brečet. Zvláště před Markem ne. Tenhle kluk, ten co přede mnou právě seděl měl zelené oči a ta skutečnost mě šokovala víc než by bylo nutné, přeci jen jsem ho znala přes dva roky. Ale prostě, byla jsem tak zamilovaná do Huntera, že sledovat oči jeho nejlepšího kamaráda mě nikdy nenapadlo.

Po pravdě, Mark byl fakt kus. Jakože byl děsně pěknej, proč mi to nedošlo dřív? Hunter, ozvalo se mi  hlavě. Mělas Huntera, ten byl taky ,kus' .

 ,,No, jsem tady kvůli Hunta. Nevíš co se ten večer stalo, že jen tak odešel?"

Prohrábl si rukou karamelově hnědé vlasy, stejně hnědé jako byla stěna za ním.

,,Hele, kotě." Při tom oslovení jsem sebou škubla. ,,Já tam ten večer nebyl."

Frustrovaně jsem si povzdechla. Proč tohle všichni dělaj?

,,Nejsem malá holka, abyste všichni tajili to zlé, jen aby se mi neublížilo. Přežila jsem jeho smrt, vidíš, jsem celá, zotavená. Lepší se to a vážně nechápu, proč tohle všichni děláte!" Přejel mi očima po obličeji, jako jsem to před chvílí udělala já.

,,Což o to, vážně ses ,zotavila', sluší ti to, ale některé věci prostě vědět nemusíš." Založil si ruce na hrudi a opřel se do židle.

Další znepokojené odfrknutí.

,,Nemám právo vědět co se té noci dělo?" Pokrčil rameny. Ta jeho lhostejnost mě dováděla k šílenství

,,On by to tak nechtěl."
Vážně?! Vážně se vymlouvá na Huntera?!

,,On je mrtvý! Umřel při té podělané bouračce, o které mi nikdo nechcete nic říct!  Je mrtvý, jo? Už tady není, aby rozhodoval o našich životech!" Ta slova mi z úst vyletěla dřív, než mi došlo, co vlastně říkám. Vyděšeně jsem se nadechla a dala si dlaně přes pusu. Markův výraz ztvrdnul.

,,Odejdi." Copak nechápe, že pro mě je to taky těžké?

,,Marku, víš, že já to taky špatně snáším. Ale-"

,,Řekl jsem, odejdi," zavrčel.
Odsunul se od stolu, najednou jsem si připadala děsně malá. ,,Kdybys to zle snášela, truchlila bys doma, ne křičela na jeho nejlepšího kamaráda."

Pomaličku jsem se taky postavila.
,,Marku, já-"

,,Vypadni z mýho bytu!" Škubla jsem sebou. Ale poslechla jsem a ani nevím jak a nazouvala jsem si boty u dveří.

Chtěla jsem se vypařit, jezdit k němu nebyl dobrý nápad. Jenže jakmile jsem se natáhla po klice, chytil mě za paži a přitiskl ke zdi. Na pár vteřin mi to vyrazilo dech.

,,Nestrkej nos do věcí, do kterých ti nic není, holčičko."

Děsilo mě, jak smrtelně tichý byl jeho hlas. Zmohla jsem se jen na přikývnout. Vyrazil mě že dveří a hlasitě je za mnou zabouchl.

Mark Lewis asi nebude ta správná cesta.

Bum bum, čokoládky. Jsem tady a tahle kapitolka taky. Pokusím se zítra vydat další, ale nic neslibuju. Děkuju za dvě stě přečtení, vážím si toho. (teď vážně, jak je možný, že to někdo čte, když jsem tak nespolehlivý člověk? (asi to není o mně, ale o tom příběhu, lol)) Díky ještě jednou a snad přežijeme tenhle bolestivý školní rok. Vlastně rok 2o2o obecně.
Mám vás ráda. Papa❤️😊
♡Rafaelka♡