Umělec

3. Místo činu

Miles měl pocit, že se mu to vše jen zdá. Šest let v byl zalezlej v kanclu jako nějaká kancelářská krysa. Už od doby, co dokončil studia a postupně se propracoval na post detektiva. Avšak i tak ho do terénu doposud neposlali. Šest let čekal až mu konečně něco přidělí. A teď, když ho povýšili a oficiálně se stal vyšetřovatelem se vším všudy, ani pořádně nevěděl zda to opravdu chce.
Stejně je to nějaký divný, takhle z ničeho nic? Povýšení? Pochyby mu bzučely v hlavě jako roj lesních včel.
Prošel chodbou, která byla pořád plná lidí a sjel výtahem zpátky do přízemí. Se složkou v ruce vešel do kanceláře.
...
Málem se mu zježily vlasy, protože se zpoza všech koutů ozvalo: ,,Blahopřejeme, Karle." Chvíli nevěděl co se děje, a když se trochu vzpamatoval, naježil se jako kocour zahnaný do kouta. Neměl rád oslavy a společenské akce. Nenáviděl ten pocit stísnění, když se zrovna o jeho osobu všichni zajímali. Rychlostí blesku se mu vybavila vzpomínka na oslavu svých šestnáctin, kdy ho tři lidi, co ani neznal, v bujaré náladě hodili do bazénu a považovali to za legraci... Otřepal se a vrátil se do reality. Nasadil co nejpřívětivější úsměv a odevzdal se všem gratulacím a objímání od svých kolegů.
Až jeho kolega a dobrý přítel Gil si všiml jeho špatně zamaskovaného výrazu. ,,Hej lidi, pusťte mě taky k němu." Na ten povel se dav kolem Karla rozestoupil a jeho kamarád ho poplácal po rameni. ,,Dobrý brácho?" Miles jen křečovitě pokýval hlavou. ,,Promiň, jen jsme ti chtěli udělat radost a pogratulovat ti." ,,Ehm, děkuji." zmohl se jen říct. Gil ho ještě jednou poplácal a Miles za ním dokráčel ke svému stolu.
~*~
S pohledem upřeným na složku si pomyslel, že v ní toho tedy moc není, ale pak sám sebe okřikl. Nebuď bláhový, samozřejmě, že tam nic není, když se ještě ani pořádně neohledalo místo činu.
...
Zvedl telefon a svolal svůj tým. Ech tým. Sám pro sebe se usmál. Co se jako malý nadíval na všelijaké detektivní seriály. Byl jimi přímo posedlý a v hloubi duše si vždy přál, aby jednou takovou vyšetřovací skupinu vedl.
Stále s nerozhodným výrazem, něco mezi lehkým, přívětivým úsměvem a kyselým úšklebkem, vešel do zasedačky. Gil a Li se na něj povzbudivě usmáli. Očividně jim nevadilo, že ještě nedávno byli na stejné pracovní pozici.
Kancelář vyšetřovacího oddělení na něj zvědavě hleděla a vyčkávala na jeho pokyny. I pro ně to byla zcela čerstvá příležitost.
Jako jedna z šesti kanceláří mladých vyšetřovatelů a vyšetřovatelek lačnili po případu jako hladový po kousku kuřete. Znamenal totiž oficiální uvedení na scénu světel policejního světa ne jen jejich mladého šéfa, ale i celého týmu.
Miles je pozdravil, seznámil s případem a před rozchodem si všichni popřáli mnoho zdaru.
...
Vyšel před budovu a v očích se mu zajiskřilo. Byla to výzva a závazek k tomu. Věděl to.
Dosud jen procházel „výcvikem mladých vyšetřovatelů"- papírováním a jako sekundanti k případu se dostávali málokdy. Byli vskutku zalezlí jako kancelářské krysy.
Při té myšlence si odfrkl.
Snad jejich šéf ví, co dělá. Všichni v jeho týmu včetně něj si byli vědomi své neotrkanosti v terénu.
Zhluboka vydechl a narovnal se. Věří v nás. A Miles věřil ve svůj instinkt.
S chumlem myšlenek v hlavě nastoupil do auta a nastartoval.
~*~
Když dojel na místo určení, rozhlédl se. Byl to spíše takový malý betonový plac obestavěný dvoupatrovými domy než rozlehlý a upravený dvůr, které vídával ve městě. Poslal doktorku Jonesovou a její lidi ohledat místo vraždy a s několika policisty začali vyslýchat lidi, co tu bydleli. Nejdříve došel k postaršímu muži stojícímu u dvou policistů, kteří ho přivedli. Byl to asi tak šedesátník. Hnědé vlasy s zvětšujícími se šedinami měl stažené do malého culíku. Na sobě měl bílé propocené tílko se zelenohnědou košilí a černé ušpiněné tepláky. ,,Dobrý den pane..." ,,Vlach." představil se pohotově muž. ,,Á, tak pane Vlachu, co víte o té vraždě?" ,,No, popravdě ani moc ne, já... abyste rozuměli jsem mechanik, spravuji auta tam na tom rohu." Ukázal na rohový dům s otevřenou garáží u velké cedule Autoopravna u Vlachů. ,,A včera tak okolo deváté večer jsem zaslechl křik. No tak, protože je něco takového v této ulici velmi neobvyklé, rozumíte, jsem pro všechny případy popadl výfuk z náhradních dílů a šel jsem za tím řevem. Ozývalo se to tam odtud." Ukázal při tom na železné dveře od sklepa. ,,Nu, Tak jsem tam šel a uviděl před dveřmi starého psa z vrakoviště o tři ulice dál. No, přišlo mi to divné. Ten pes byl strašně rozzuřený a když mě uslyšel přicházet, otočil se a zaútočil." Ukázal jim při tom velký zakrvácený obvaz na jeho levé ruce. ,,Vidíte? To zatracený psisko mě kouslo, když jsem se chtěl bránit jeho útoku. Tak jsem ho za to přetáhl tím výfukem a on utekl." ,,A dál?" Vyptával se Miles s tužkou přilepenou k zápisníku. ,,No, pak jsem šel k těm dveřím a otevřel jsem je. Nikdo v nich ale nestál. Tak jsem zavolal: ,,Haló, je tu někdo?" Odpověď se ozvala zespoda toho sklepa. Tak jsem tam vešel a opatrně sešel schody. To víte, mé klouby už nejsou takové, jako ty vaše pánové. A našel jsem tam tři kluky. Jeden někam volal a ostatní dva se ke mě otočili. ,,P-pane t-to m-mus-síte v-vidět." Koktal jeden z nich. Kluci se rozestoupili a já ji uviděl. Příšerný pohled, to vám tedy řeknu. Chudák holka, nezemřela hezky." ,,A víte, kdo to byl?" Zeptal se detektiv. ,,Bohužel, nemůžu sloužit pánové." ,,Říkal jste, že jste ten křik zaslechl v devět hodin večer?" ,,Ano." ,,Tak vám tedy děkuji za váš čas, pane Vlachu." poděkoval Miles. ,,Nemáte za co."
...
Tak alespoň známe první kousek skládačky.
...
Alibi pana Vlacha nešlo vyvrátit, protože se ukázalo, že ho jedna žena z druhého patra viděla odcházet spolu s těmi kluky, co ji našli. Hned po příjezdu policie, kterou jeden z těch kluků, Matěj Salson, zavolal.
~*~
Ještě se poptávali dvou žen a šesti mužů, ale buď byli pryč, nic neslyšeli nebo slyšeli, ale své alibi dokázali obhájit. Nikdo jiný už v bytech nežil. Miles věděl, že se bude muset poptat ještě někde jinde. Z jeho zadumání ho vytrhla doktorka Jonesová která ho přivolala se slovy: ,,Karle, tohle musíš vidět!"