V jednom z opuštěných sklepů na Třešňové ulici najdou tři kluci mrtvolu mladé ženy s podivnými vyřezanými obrazci na těle. Nikdo z nich neví, kde se tam vzala nebo kdo to je. Tak zavolají na policii.
Policie a detektiv Miles si dlouhou dobu nevědí r...
Nad malé šedivé náměstíčko vykoukly první sluneční paprsky a ozářily lesklé chodníky a zmáčené střechy od večerního deště. V ještě mírně potemnělém okolí bylo liduprázdno. Ba aby nebylo, vždyť kdo by byl vzhůru o páté hodině ranní a dobrovolně by vyšel z klidného a vřelého tepla domova? ~*~ Tuto otázku si právě pokládala mladá prodavačka květin Fiona, která už od jedné ráno seděla u otevřeného okna a pozorovala tiché spící náměstí. Vždy měla radost z toho, když mohla na vlastní oči spatřit východ slunce. Ale teď to bylo jiné, teď by si přála usnout, ale nešlo to. Celou noc ji totiž provázela nespavost a ona už boj s ní vzdala. ,,Když už mně nenechá spát, tak už nemá cenu ležet v posteli." A tak skončila v proutěném křesle, zabalená do tlusté huňaté deky a s šálkem černé kávy v rukou. ... Už značně nekonečně dlouhou dobu seděla u okna a civěla na tichou ulici naproti náměstí. Myšlenky jí v hlavě létaly sem tam. Nudila se, ale chtěla pozorovat začínající ráno. Věděla, že si může číst nebo tak něco, jenže ona nechtěla. Věděla o sobě, že je ranní ptáče, ale obvykle spala alespoň do sedmé. ,,Ach, kéž by se tam dole začalo konečně dít něco zajímavého, civět takhle na prázdné prostranství je sice hezké, ale co z toho? Dobrý nebo uklidňující pocit? Heh." uchechtla se sama pro sebe. ,,Ne, nikdo by takhle bezmyšlenkovitě necivěl do prázdna, jen ty holka." ~*~ Dopitý hrneček položila na parapet a zvedla se z křesla. Jednou hromově zívla a šla si dát malou snídani. Už za půl hodiny měla nástup v květinářství. ~*~ Vydala se do práce dříve, přece jen, klíče měla, takže se nemusela bát toho, že by zbytečně stála před krámem. Obvykle to byla spíše ona, která čekala na první zákazníky. Proto ji velmi překvapilo, že před obchodem už kdosi stojí. Už z dálky poznala, že je to muž. Robustní ramena měl zahalená do tmavě fialového kabátu a na hlavě měl velice výstřední, světle modrý klobouk s černými pírky na boku. Hned si pomyslela, že je to velice zvláštní, přece jen, někoho takového nepotkáte každý den a ještě ke všemu ne o půl šesté před květinářstvím. ... ,,Ehm, dobré ráno." pozdravila onoho neznámého, když k němu přicházela. Muž sebou trhl a otočil se. Fiona se polekala. Myslela si sice, že bude vypadat zvláštně, ale to co uviděla ji mírně zaskočilo. Čelem k ní se totiž otočila asi tak pětadvacetiletá, zarostlá tvář s dlouhou, křídově bílou jizvou přes levé oko. Vzpomněla si na svou profesionálnost a rychle své zaskočení skryla, ale muž si ho všiml dřív. Usoudila to z jeho pobaveného uchechtnutí. ,,Hehe he... ehm... promiňte, ale ten váš výraz." Bleskurychle ji přeletěl očima. ,,Omlouvám se, jestli jsem vás polekal. Znám hodně lidí, co můj vzhled zrovna neschvalují. Třeba Marcela. Ale od toho... mimochodem, dobré ráno přeji." ,,Dobré, dobré." odpověděla mu stále ještě zaražená Fiona a vytáhla z kapsy své červené bundy klíče. Odemkla a vešla. ... ,,Takže, co to bude?" ,,Šálek kávy prosím." Odpověděl jí až s dětsky rozzářenýma očima. ,,Ehm, pane, tady jste v květinářství, ne v kavárně. Kavárna je o dvě ulice dál." řekla a ledabyle mávla rukou směrem do ulice. ,,Hm, ale to já přeci vím." řekl a stále na ni pobaveně hleděl. Fiona nezaujatě povytáhla obočí. ,,Takže pokud si chcete něco koupit tady u mě, tak to prosím řekněte hned. Potřebuji to tady všechno přichystat." ,,E.. jistě, ale... vy jste nepochopila ten vtip." podotkl trochu posmutněle, pak se ale zase rozzářil a řekl: ,,Víte, že by vám slušela karmínová?" ,,Co prosím?" opáčila Fiona zpoza pultu, kde přerovnávala nůžky na rostliny. ,,No tak, jak to povídám." ,,Tak ještě jednou." vydechla otráveně a lokty se opřela o pult. ,,Hezky se s vámi povídá, pane, ale za chvíli mi začnou chodit mí obvyklí zákazníci, takže... koupíte si něco?" Muž se zarazil a podíval se na ni přesně pohledem malého dítěte, kterému právě sebrali hračku. ,,No tak fajn, vzal bych si tyto fialové narcisy a tamhlety slunečnice. Od každého tři prosím." ,,Dobře." zamručela Fiona a kvapným krokem dokráčela k dvěma kyblíkům, ve kterých byly ve vodě naskládány ony květiny. Květy opatrně donesla na pult a zastřihla jim stonky. Během práce ji muž se zaujetím sledoval. ,,Budete to chtít do kytice a zabalené nebo volně?" ,,Volně bych prosil." ... Se svraštělým obočím sledovala, jak odchází. Zajímavý člověk, ale trochu otravný, pomyslela si. ~*~ Zbytek rána probíhal tak, jak to zkráceně řekla onomu muži. V sedm jí poslíček přivezl čerstvou várku květin a od půl sedmé k ní do krámku začali chodit zákazníci. Mezi nimi i její stálé zákaznice a dobré kamarádky Hilda Braunová, Katnis Remo a Andrea Seleis. V devět se počet zákazníků začal snižovat a pomalu se blížilo poledne. ~*~ Po dvanácté ji v krámku vystřídala její spolupracovnice Bára Evansová a tak si Fiona konečně mohla vydechnout a zajít si na oběd. ... Unaveně procházela ulicí plnou lidí k její oblíbené kavárně. V duchu se už viděla, jak sedí před kavárnou a pochutnává si na vynikajících vaflích s čokoládou a ostružinami. Asi se až příliš zasnila, protože se naráz jak široká tak dlouhá rozplácla na chodník. A jakoby nebylo málo to, že si ušpinila šaty... nad ní stál muž, kterého zrovna teď vážně nechtěla potkat. Nevěděla proč, ale děsilo ji stále více pomyšlení, že ho nějak až moc podezřele často potkává. Už ráno okolo osmé ho znovu zahlédla, jak prošel okolo jejího krámku. Zatřepala hlavou a přijala nabízenou ruku. ,,Nestalo se vám nic?" Zeptal se jí onen muž ve fialovém kabátu. ,,Ne, děkuji." Odpověděla a šla si dál ke kavárně. ,,Nechcete s něčím pomoct, nebo... nechtěla byste třeba... co já vím, zajít na kávu?" On mi dělá návrhy nebo co? ,,Ne děkuji, už jsem domluvená s kamarádkami." ,,Oh, tak třeba... jindy?" Unaveně na něj pohlédla a řekla: ,,Jste sice milý, ale prosím, nechte mě na pokoji." ... Tušila, že teď už nemůže jít do kavárny, u které stále stál jako solný sloup. No což, stejně už mám po směně, takže půjdu domů. Rozhodla se v duchu. Už ho nechtěla potkat, sice se choval mile, ale měla z něj hodně divný pocit. A ten jeho děsivý pohled. V tom pohledu bylo cosi... posedlého? ,,Nádech, výdech holka, to se ti určitě jen zdá. Jsi přepracovaná." ... Roztržitě si uhladila své tmavě rezavé, skoro až rudé vlasy a zrychlila krok.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
