Souhvězdí strachů

Začátek

Napadlo mě, že bych se zabil.

Teda... Napadlo mě hodně věcí. Byl to takový sled nápadů, jeden za druhým a někde mezi mohl bych přebrat a vyhodit staré sešity a mohl bych něco sníst mi naskočila právě tahle myšlenka.

Mohl bych se zabít.

Nejdřív jsem jí příliš pozornosti nevěnoval, protože nepřicházela v úvahu, ale když jsem staré a nepotřebné sešity vyházel, když jsem zavolal strejdovi, když jsem dojedl avokádový toust, když jsem vyčistil počítač, když jsem urovnal knížky v knihovně a napsal email... Zbyl mi ten jeden jediný nápad, který jsem zatím nezrealizoval.

Jsem dost přemýšlivý typ, což není moje sebereflexe, jen to slyším z každé strany. Šimone, nad vším moc přemýšlíš. Šimone, moc všechno analyzuješ. Šimone, co kdybys na to přestal myslet? Ale to bych nebyl já, takže přemýšlím.

Co by se stalo, kdybych se fakt zabil?

Z širšího hlediska asi nic moc. Všechny moje věci by dřív nebo později skončily v krabicích. Medaile z biologických olympiád, diplomy za první místo v matematickém Klokanovi, vysvědčení, učebnice, plánovače, zvýrazňovače, papírky, šanony... Teď když nad tím uvažuju, možná spíš bydlím v kanceláři než v dětském pokoji. A tohle všechno by docela jednoduše skončilo na smeťáku, nebo nejdřív v garáži a poté na smeťáku. V charitu nedoufám, protože moje máma není ten typ, co by věřil v bezodpadovou politiku. A společně s otcem razí heslo, že jim v životě taky nikdo nikdy nepomohl.

A to je v ohledu širšího hlediska asi všechno. Zůstaly by po mně jen věci a ty zmizí.

V užším... Sakra. Pořád zůstávají jen ty věci. Jasně, rodiče by asi nebyli nadšení. Jakože super, náš syn se rozhodl to zabalit, to mu přejem. Na druhou stranu nějakou obzvlášť velkou lásku nikdy neprojevovali. Samozřejmě vždycky existuje možnost, že ty city tam jsou, hodně schované (hodně, hodně, hodně, hodně, hodně schované) a po mojí smrti by vyplavaly na povrch. Jenže tohle docela určitě není ten případ. Je možná tvrdé říct to takhle narovinu, ale já si s rodiči příliš nesednul.

Jsem jedináček a byl jsem neplánovaný. Rodiče děti nechtěli. Oba milují svoji práci, které věnují všechen čas. Jsou něco jako Chandler Bing z Přátel – někde pracují, něco dělají, je k tomu potřeba hodně papírů a čísel, ale nikdo přesně neví, co to všechno obnáší. Když se ovšem zeptám, dokáží o tom mluvit klidně i hodiny. To jsou mimochodem ty nejzapálenější debaty, které jsem s nimi za život vedl. A když před třemi lety založili vlastní firmu, byl to pro ně splněný sen. Vlastní firma naplněná hromadou papírů, hurá. Ačkoliv jejich původní plán, který spolu sestavili ještě před svatbou – uuu, romantika – počítal se založením firmy už někdy před deseti lety. Bože, jaké štěstí, že potkali někoho k sobě, někoho, kdo život vidí stejně, s kým našli perfektní souhru, dokonalost... A puf, jedna malá chybka, osudný omyl, a jsem na světě já. Všechny plány končí na smeťáku. Vítej realito, sbohem sny! Dobře, došlo jen na pomyslnou garáž, protože později, jakmile jsem trochu vyrostl a přestal dle jejich slov žrát peníze, sny zase vytáhli.

Měl jsem tři chůvy, jednu na den, jednu na noc a jednu na víkendy. Jasně, že jsem je stál hodně peněz!

Moji výchovu nechali sice na jiných, ale za celých devatenáct let neuběhl den, aby nezapomněli zmínit, že po střední půjdu na medicínu. Když už se stala ta chyba, když už jsem se teda narodil, ať z toho alespoň vytěží to nejlepší. A dle jejich názoru je to nejlepší být doktor.

Poslední čtyři roky jsem nedělal nic jiného, než studoval. Chodil na posrané olympiády, vyhrával je, nosil samé jedničky a... Ježišmarja, doufal jsem, že ten výčet bude delší! To jsem toho fakt moc nedělal. A včera všechno definitivně skončilo. Odmaturoval jsem s vyznamenáním a dostal se na všechny lékařské fakulty mezi prvními.

Teď sedím v pokoji, nemám co dělat, čekají mě dva dlouhé měsíce prázdnin a myslím na kraviny.

Proč to ale říkám? Jo. Protože mě napadlo, že bych se zabil a následně jsem došel k přesvědčení, že by to nic moc neznamenalo. A to je – sprostě moc nemluvím, ale tady se to KURVA fakt hodí – kurva na nic, protože každý můj úspěch jde zavřít do krabice a odnést na smeťák. Protože nemám žádné kamarády, ani pořádnou rodinu. Já vlastně nemám ani žádné koníčky.

Nenapadlo mě, že bych se zabil, protože jsem nějak extrémně nešťastný. To ne. Můj život není šílená tragédie. Jen... Napadlo mě to, protože nejsem ani nějak extrémně šťastný. Což ale nevede k tomu, že bych na netu hledal způsoby, jak to udělat. Spíš mě to nabádá k dalšímu přemýšlení, co všechno jsem za život neudělal a chtěl. Kolik času jsem promrhal. A kdyby to teď skončilo, třeba klidně i náhodou – mohla by spadnout střecha, mohl bych hloupě zakopnout na schodech, mohl bych se udusit kuličkou hrášku, v podstatě cokoli – tak třeba moje duše zmizí stejně jako moje věci, ale jestli existuje posmrtný život, tak do háje, to mě čeká hodně výčitek. Jsem ten život zatím fakt prosral.

Pamatuju, jak jsem chtěl jet jednou se spolužáky na pouť. Ačkoliv jsem s nimi moc času netrávil, skoro pokaždé mě někam zvali. Byli vlastně docela fajn, jen jsem jim nedával dostatečně velkou příležitost. Ale na tu pouť jsem chtěl, hodně. Jenže jsem dobrý a poslušný syn, co chce rodičům splnit jejich požadavky. Další den mě čekala chemická olympiáda, takže... Jsem nešel.

Olympiádu jsem vyhrál a spolužáci zaplavili Instagram fotkami z řetízkáče.

Asi je to normální. Že lidé nestihnou všechno. Jenže u mě je těch věcí hodně. Kdybych vytvořil seznam, byl by extrémně dlouhý a nad pár položkami by někteří lidé kroutili hlavou, protože by jim připadaly... obyčejné. Nebo nudné.

Často sám sebe přesvědčuju, že ničeho nelituju. Dostal jsem se na vysokou. To, pro co jsem roky dřel, jsem dokázal. Ten pravý život plný zážitků a snů teprve přijde. Až půjdu na vysokou, až vystuduju, až se stanu doktorem, až budu soběstačný. Až. Jednou.

Jen si něco namlouvám, že? A že ničeho nelituju? Kecy. Jedné věci rozhodně lituju už docela dlouho.

Napadlo mě, že bych se zabil, což ale neznamená, že bych to hodlal vážně udělat. Říkám to, protože to byla TA první myšlenka, která mě vedla dál a dál, až úplně všechno změnila a já... Když nad tím přemýšlím, asi je hloupost očekávat, že by na začátku mohlo být něco jiného.

Každá změna začíná myšlenkou. Touhle myšlenkou.