Souhvězdí strachů

Pozvat ho někam

Jáchyma jsem poprvé viděl před čtyřmi lety, když jsem nastoupil do prváku na střední. Byl o rok starší a za celou dobu jsme spolu ani jednou nepromluvili, a přesto jsem se do něj v podstatě na první pohled zamiloval. Když loni odmaturoval, strašně jsem se nenáviděl, že jsem ho nedokázal oslovit. Nemusel bych na něj okamžitě vybalit všechny svoje city, ale já nedokázal říct ani neškodné, možná trochu nervózní ahoj. A najednou skočila doba, kdy jsem ho mohl beztrestně potkávat na chodbách, sledovat ho v jídelně a občas ho slyšet mluvit s kamarády.

Promrhal jsem šanci.

Totální idiot.

Následující školní rok se zdál nekonečný. Chodby byly bez něj prázdné a chladné a já nenacházel nic, co by mi zvedlo náladu. Tenkrát možná poprvé, ač jsem si to zatím ještě úplně neuvědomoval, mě napadlo, jaký má tohle všechno smysl. Učení, škola, úkoly, instituce... Jenže mi zbývalo posledních pár měsíců do maturity, a tak jsem všechny tyhle pocity zahnal.

Až na začátku jara, to už jsem ho neviděl víc jak půl roku, jsem jel ze školy domů, a protože jsem zapomněl vystoupit, musel jsem se jednu zastávku vracet pěšky kolem lanového centra. Osud a štěstí v jednom, určitě, jelikož jsem v ten správný moment otočil hlavu a viděl ho, jak zrovna vychází z budovy pro zaměstnance. Měl na sobě černé tričko, kolem sebe asi deset dětí a vysvětloval jim, jak správně zapnout postroj. Chodil jsem pak okolo každý den, akorát jsem se nepoučil. Dalo mi to jen další měsíce plných představ, jak za ním jdu a něco, cokoli, říkám.

Ahoj. Jak se máš? Vezmeš si mě?

Dobře, tu poslední otázku rozhodně ne.

Jenže moje představy vždycky končily stejně. Že je na mě moc dobrý a hezký a odvážný a skvělý. Byl totiž můj přesný opak. Zatímco já o volné hodině seděl v knihovně a opakoval na test, on trávil přestávku venku. Někdy jen tak ležel v trávě, někdy hrál fotbal (bez trička!) a jednou jsem ho viděl lézt na strom pro kočku. A skoro úplně pokaždé měl na tváři spokojený úsměv.

Jáchym mi připomínal slunce. Bylo v něm tolik energie, že ho stačilo potkat na chodbě, minout ho a člověk pak dokázal vydržet až do večera, aniž by cítil únavu. Pro mě Jáchym představoval život. Něco, co jsem strašlivě chtěl, ale zásadně to popíral.

Ale teď jsem tady. Stojím před ním, mluvím s ním a je pořád stejně krásný jako tenkrát poprvé. Má sice trochu delší vlasy a jsou o něco světlejší, což je nejspíš z toho, jak je neustále na sluníčku. Taky má hezkou postavu, koukal jsem se, když lezl nahoru, jak se napínají a zase povolují svaly a možná bych na to neměl myslet, protože mě to pak akorát víc bude bolet, ale... chtěl bych se ho dotýkat. Chtěl bych být Jáchymovi tak blízko, jak by to jen bylo možné. Jak blízko by mě pustil. Akorát... Jak by kluk jako Jáchym mohl chtít někoho, jako jsem já?

Tisíckrát skočit z nejvyšší hory, než čelit strachu z odmítnutí.

Jáchym je gay. Vím to, protože v posledním ročníku přišel na ples s klukem. Já na tom plese nebyl, ale viděl jsem desítky fotek, kde spolu tancují a usmívají se, a četl jsem snad všechny komentáře, jak jim to všichni přejou.

Já byl rozpolcený. Na jednu stranu jsem měl šílenou radost, protože díky tomu existovala maličká naděje, že kdybych sebral odvahu a někam ho pozval, mohl by říct ano. Nebylo by to jasné definitivní heterosexuální NE. Na druhou stranu někoho měl a tančil s ním a snad každý se nad nimi rozplýval, jak jsou dokonalý pár a bla bla bla.

Nevím, jestli spolu ještě chodí, nebo jestli Jáchym chodí s někým dalším. Ale je to jedno. Na mém rozhodnutí to nic nezmění, protože když člověk něčeho lituje, hodně lituje, a myslí na to každý den, nakonec dojde do fáze, kdy výčitky přerostou i strach a to je situace, která je neúnosná.