Souhvězdí strachů

Chodit bosky

„Můj strejda byl vždycky trochu blázen. A tím trochu myslím, že je to dost možná nějaká diagnóza," zasměju se. Jdu vedle Jáchyma, který vede kolo. Couráme se hodně pomalu, protože od jedné pouliční lampy k druhé je to docela daleko, takže někdy nastane taková tma, že nevidíme ani chodidla. A přes to všechno je takové horko, že jsme oba za chvíli suší.

Přes rameno mám přehozené tričko a v ruce držím boty. Jít bosky je pro mě hodně zvláštní. Každý krok je vlastně takové menší dobrodružství, jelikož nikdy nevím, kam došlápnu. Jestli tam není díra, kámen nebo střep, ale přesto pokračujeme pořád vpřed a já si připadám až neskutečně svobodně.

„Mám strejdu hrozně rád, ale moc ho nevídám. Když jsem byl malý, hodně cestoval. Byl snad všude, ačkoliv on tvrdí, že neviděl ani jedno procento toho, co by chtěl. Ale odevšad, z úplně každého místa, které kdy navštívil, mi posílal pohledy. Mám jich sedm set patnáct. Hrozně rád si je prohlížím a čtu, ačkoliv všechny strejdovy vzkazy znám už za ty roky nazpaměť. Dřív jsem je měl pověšené na zdech, ale když jsme před pár lety malovali, tak jsem je musel sundat a máma nechtěla, abych je tam dával zpátky, protože mě prý rozptylovaly, tak je mám schované v krabicích."

Jsme přímo v polovině cesty mezi dvěma pouličními lampami, takže sehraně zpomalíme a opatrně nakračujeme. Já jsem možná ještě o něco opatrnější, protože Jáchym je přece jenom zvyklý chodit bosky, běhat bosky, hrát fotbal bosky, lézt na strom bosky... Zatímco já nechodím bosky nikdy, dokonce ani doma. Tam nosím kroksy.

„On je strejda hodně volnomyšlenkářský a nemá rád zaběhnuté vzorce, což je přesný opak mojí mámy. Nikdy si nerozuměli a ona ani nechtěla, abychom se spolu moc vídali, aby mě nezkazil, nebo mi do hlavy nedal nějaké šílené nápady. Naštěstí se strejda nedá tak snadno odbýt. Tak si často voláme. Ale osobně jsem ho neviděl už... Už to bude pět let. Bydlí teď v Itálii. Má tam malou vinici a ty fotky, co mi posílá, jsou skoro neuvěřitelné.

Byl vlastně jediný člověk, kterému jsem řekl, že jsem gay, ale to jsem ti už říkal. Občas si přeju, abych byl trochu víc jak on. Třeba v tom, jak nikdy nemá strach z toho, co by se mohlo stát. Není neopatrný nebo tak, to ne, ale vždycky říká, že co se má stát, se stane a nemá smysl řešit problémy, u kterých zatím nejsme."

Ani nevím, jestli moje vyprávění Jáchyma zajímá, ale když na chvíli ztichnu, hned na mě pohlédne a já vím, že mě tím pobízí, abych pokračoval. Je to zvláštní. Mohl bych sice tvrdit, že za to může ta tma, nebo alkohol, ale ve skutečnosti jsem docela střízlivý a jediná věc, proč tohle všechno říkám, že se vůbec poprvé v životě někomu svěřuju se všemi těmi věcmi ohledně mého života, je... Jde o Jáchyma. Jsem s ním rád a ani před ním necítím tolik studu, kolik bych očekával.

„Dovedeš si to představit? Bylo mu šestnáct, když odešel z domu jen s krosnou na zádech a odjel prvním autobusem do Prahy. Tam chvíli pracoval v kavárně, a když si vydělal, odjel do Německa. Z tama to vzal do Španělska, kde žil zhruba rok, dokonce to chvíli vypadalo, že i zůstane, protože poznal svoji první lásku. Říkal, že ji hodně miloval, i teď na ni někdy vzpomíná, ale svobodu prý miloval a miluje mnohem víc. Ze Španělska zamířil do Švýcarska, pak do Rakouska, dokonce chvíli pracoval na Slovensku, než odjel do Asie, kde strávil šest dalších let. Poté odletěl do Ameriky.

Nikde se už ale nezdržel déle než pár měsíců, maximálně půl roku, protože nenáviděl loučení, a čím delší dobu zůstával na jednom místě, tím horší to pak pro něj bylo.

Domů do České republiky se vrátil jen párkrát. Jednou, když jsem se narodil, poté na moje páté narozeniny, na Vánoce, když mi bylo sedm, v mých devíti, dvanácti a naposledy před pěti lety, když mi bylo čtrnáct. Vlastně jezdil jen kvůli mně, protože ho sem nic jiného netáhlo."

Na něco stoupnu, sevřu rty pevně k sobě a okamžitě zvednu pravou nohu a otřu plosku. Šlo jen o kamínek, naštěstí, takže úlevně vydechnu. Když však udělám další krok, znovu na něj stoupnu, nebo je to jiný, ale rozhodně stejně otravný. A Jáchym... ten taky z ničeho nic začne zvláštně našlapovat. Koukneme na sebe, pak na zem, pak zase na sebe. První, kdo se rozesměje, jsem já, ale Jáchym mě ihned napodobí.

Ani jednoho z nás nenapadne nazout si boty, takže pokračujeme po štěrkové cestě bosky jako dva pitomci, ale asi nám to nevadí. Dokonce po pár krocích dojdu k tomu, že když našlapuju celou ploskou nohy a nejen na paty, je to trochu příjemnější.

Jáchym mě vybídne, abych ve vyprávění pokračoval. Když se ho zeptám, jestli ho nenudím, zavrtí hlavou.

„Tvrdí, že život, který vedl, něco jako takové moderní nomádství, je skvělý způsob bytí. Člověk se hodně naučí o světě i sám o sobě. Zjistí, že hodně věcí, které považoval za důležité, ve skutečnosti nejsou nic. V tomhle ohledu se s ním strašně špatně mluví, protože každý problém hrozně rychle smete." Nasadím hlubší, trochu chraplavý hlas: „Známky? Ale Šimone, známky jsou přece tak zbytečná věc. Nikdo nemá právo hodnotit tebe a tvé znalosti, protože naučit se pár dat a informací zpaměti neznačí, jak moc jsi připravený na život." Vzdychnu. „Asi má pravdu, teoreticky, ale... Nechápe, že pro mě to není tak snadné jak pro něj. Nebo... Já nevím.

Na druhou stranu, taky říká, že i jeho způsob žití měl svoje nevýhody. Třeba samotu. Mockrát se zamiloval, ale žádná s ním nakonec nezůstala, protože to s ním prý nebylo zrovna jednoduché. Nevím, co přesně to znamená, ale říká, že je to cena, kterou musel zaplatit za všechnu tu svobodu."

Kousek od nás je první panelák. V několika oknech jde vidět světlo televize, ale jinak je všude tma. Dojde mi, že za chvíli budeme u Jáchyma doma. Vlastně jen projdeme na konec ulice, zahneme doprava, posledních pár metrů... Je to na hovno, protože já nechci, aby dnešní noc skončila. Nikdy.

„A to je asi všechno. Vlastně... Ani nevím, jak jsem se k tomu dostal."

Jáchym s úsměvem na tváři řekne: „Ptal jsem se, jestli jsi byl někdy u moře."

„Aha, jasně," přikývnu. „Nebyl. U moře jsem nikdy nebyl," odpovím konečně.