Souhvězdí strachů

Nasednout do vlaku a odjet

Není to tak, že bych byl z jeho reakce zklamaný. Že bych měl o Jáchymovi nějakou představu a on ji svým rozhodnutím zničil nebo rozbořil. Je mi jasné, že o něm doopravdy nic nevím, ani ho neznám. A těžko soudit, v jaké je životní situaci.

Takže to zklamání, které cítím, není kvůli němu, ale možná kvůli tomu, že jsem měl šílená očekávání.

U prodeje jízdenek čekám od čtvrt do padesáti. Dám mu ještě pět minut k dobru, a přesto tuším, že úplně zbytečně. Přitom upřeně zírám na prosklené dveře, jak jimi různí lidé prochází, a pořád doufám. Ale nic. Žena se psem, čtyřčlenná rodina, zamilovaný pár, otec s malým synem, kluk s krosnou, co ale není Jáchym... A tak dál.

On nepřijde.

Nakonec... Asi to tak má být.

Dojdu na druhé nástupiště. Vlak odtud vyjíždí směrem do Vídně a tam mě čeká přestup. A poté ještě dva. U strýce budu někdy za dvacet čtyři hodin, plus mínus, podle zpoždění, ale vlastně se na cestu docela těším. Jsem tak unavený, že sotva stojím, ale jsem za to jsem rád, protože aspoň nemám sílu nad ničím zbytečně uvažovat.

Což ale neznamená, že jsem to ještě před chvílí, kdy jsem odcházel z domu, nedělal.

Bylo to... zvláštní.

Když jsem přišel od Jáchyma, rodiče ještě spali. Zapadl jsem do pokoje a čekal, až odejdou do práce. Věděl jsem, že mě nezkontrolují, ale dost jsem uvažoval, jestli nemám jít já za nimi. A něco říct. Třeba se s nimi nějak rozloučit, aniž by ovšem poznali, co mám v plánu, ale... Takhle patetický jsem nikdy nebyl, tak nevidím důvod, proč s tím teď začínat.

Vlastně to o ledasčem vypovídá, že jsem je nechal tak klidně odejít, ale loučení s mým pokojem, bytem a věcmi bylo mnohem emocionálnější. Stůl, u kterého jsem roky seděl a studoval, židle, police s knihami, oblíbený polštář na spaní, hrnek na kafe, plakát Petersona nad postelí, strýcovy pohledy... Zvláštní, že mi víc záleží na věcech než na vztazích.

Ačkoliv... Ne, Jáchym by byl v pomyslném žebříčku na prvním místě, o tom nepochybuju.

Jenže se mnou nejede a já na něj musím přestat myslet!

Nasednu do vlaku a najdu volné kupé, což není takový problém, protože moc lidí dneska do Vídně asi nechce. Možná jedou jindy, nebo žijí nohama pevně na zemi. To je jedno.

Sednu si k oknu a krosnu položím na zem.

Napiju se.

Poposednu.

Zkontroluju, zda mám peněženku a jízdenku.

Vytáhnu žvýkačku, dvakrát žvýknu, ale poté zjistím, že je mi po ní akorát špatně, tak ji vyhodím.

Zhluboka vydechnu.

Poposednu.

Hraju si s odrazkou, kterou mám stále pověšenou na krku.

Zkontroluju, jestli mám peníze.

Pohlédnu na mobil, jestli tam nemám nepřijatý hovor od rodičů. Jasně, jsou v práci, ale co když na něco zapomněli, vrátili se domů a našli dopis položený na jídelním stole?

A pak sebou vlak trhne a... rozjede se. Vždycky můžu na další zastávce vystoupit, vrátit se domů a dělat, že nic, ale to, že jede a já jsem v něm, je něco tak osvobozujícího, že mi koutky okamžitě vystřelí nahoru. Ale hned na to propadnu panice, protože vlak jede a já jsem v něm a třeba už to nepůjde tak rychle vrátit.

Ale já to přece nechci vrátit.

Vyhlédnu z okna. Vlak nabírá na rychlosti, takže za chvíli je nádraží i moje rodné město v tahu, místo toho koukám na dlouhé lány polí. Jel jsem tudy mnohokrát, naposledy před pár měsíci, když jsem jezdil na přípravné kurzy do Brna, ale stejně mám pocit, že tohle všechno je nové a...

Někdo otevře dveře do kupé a dřív než stihnu vůbec otočit hlavu, známý hlas řekne: „Ahoj."

Docela dost dlouho mi trvá ten hlas zařadit, dokonce i když se za ním otočím, zírám do těch nejkrásnějších očí, tak pořád to nedává žádný smysl. Nejsem schopen jediného slova, a tak tam jen sedím s otevřenou pusou a koukám, jak kluk, kterému ten hlas patří, za sebou zavře a hodí obrovskou krosnu na sedačku.

„Jeden kluk mi nedávno ukázal, že je někdy lepší skočit," mluví, nejspíš aby vysvětlit, co tady dělá, protože podle mého výrazu musí pochopit, že jsem totálně mimo.

„Jáchyme?" pronesu, skoro jako bychom se neviděli dvacet let a já ho nemohl poznat. Ale přitom vypadá pořád stejně jako před pár hodinami. „Co tady... Ty... Seš tady!" vykřiknu a vstanu.

Jáchym přikývne, nakloní se ke mně a dá mi pusu na přivítanou. „Přemýšlel jsem," řekne naprosto klidný hlasem. A přitom... Ježiši, on je fakt tady! A vypadá to, že... Že chce jet se mnou, protože má krosnu a sportovní oblečení a sáček s loupáky. „Což je logické," pokračuje, „protože kdybych celou dobu třeba spal a napadlo mě to jen tak, asi bych tu teď nebyl. Ale stejně jsem ti to musel říct. Měl jsem toho plnou hlavu."

Pořád to muže být iluze. Třeba vážně spím a mám ten nejúžasnější sen. „Takže tím se mi tu snažíš říct, že jedeš se mnou? Nebo jsi tady, jen abys mi znovu řekl, že to nejde a na další zastávce vystupuješ?" nadhodím. Snažím se být vtipný, protože jinak nevím, co dělat. A ta radost je příliš veliká a já mám strach ji nechat naplno proudit.

„Pff. Odmítám vystoupit. Dokonce jsem si s sebou vzal cestovní polštář. No dobře, byl mi vnucen. Ale počítám, že si tady na pár hodin lehnu, protože na jeden den bylo těch rozhodnutí tolik..." Zmlkne a upřeně na mě pohlédne. „Myslel jsi to vážně, že jo? S tím, že můžu taky zůstat u tvého strýčka a pracovat tam. Neplánuješ se ode mě teď odpojit?"

„To záleží," pokrčím rameny. „Podělíš se o loupák?"

Okamžitě jeden vezme a podá mi ho. Sedneme spolu na sedačku, já k oknu a Jáchym hned vedle. Je tak blízko, že se dotýkáme rameny a koleny. „Slíbil jsem babičce fotku s tučňáky," řekne naprosto vážným hlasem. „A ano, nemám sebemenší ponětí, kde ji vezmu." Položí mi ruku na stehno a pohladí. „Děkuju," řekne.

Nezeptám se za co. Raději vyhlédnu ven a pořádně kousnu do loupáku. Pořád nic nechápu. Jak to, že je najednou tady, co ho přimělo změnit názor, ale... Mám podle všeho hodně času se ho na všechno zeptat.

Jo, včera jsem dostal nápad a ten mi totálně změnil život. Nevím, jestli k horšímu, ale zatím, zatím jsem totálně šťastný, tak to asi nemůže být tak zlé. Nemohly to být špatná rozhodnutí, když cítím tohle. Ne?

Jáchym mi položí hlavu na rameno. Je vidět, že je unavený a nejspíš brzo usne.

No jo, já zapomněl. Je to spáč.

Ještě předtím, než ale zavře oči, velmi sebejistým hlasem, který jsem na něm vždycky obdivoval, řekne: „Možná, že každá změna začíná myšlenkou, ale ta moje rozhodně začala tebou."

KONEC

------------

Všem moc děkujeme za všechny hvězdičky a komentáře v průběhu příběhu. Úplně každá reakce nás vždycky hodně těší. 

Pro více našich příběhů můžete navštívit stránky szabi.cz.