Souhvězdí strachů

Nebát se být sám sebou

Jsem klidný typ. Přemýšlivý. Spíše melancholik než flegmatik, ale spíše flegmatik než cholerik. Za život mě vytočilo jen pár věcí, vesměs v nich figurovali rodiče, ale na ně jsem si postupem času vytvořil imunitu, takže teď mě nenapadá nic, co by mě vyloženě dokázalo nas...

Na adaptačním kurzu v prváku jsme měli ostatním spolužákům anonymně napsat, jaké o nich máme mínění. Což znamená, že jsem zjistil, co si o mně myslí. Už jsem to, myslím, zmiňoval. Spolužáci byli fajn, šikana mezi námi neexistovala, takže jsem od nich nedostal žádná negativní hodnocení, ačkoliv bych to nakonec asi přivítal víc.

Byl jsem pro ně... čtenář, svědomitý, tichý, introvertní, měl jsem rád školu a učení, hodný a klidný.

Mohl jsem být ještě nudnější?! Existovala snad nějaká jiná přídavná jména, která by líp vystihovala, jak šíleně nezajímavý jedinec jsem?

Ne že by mě těšilo, že všichni ve třídě vědí, jaký jsem, protože... Jsem to nevěděl ani já. Doteď to nevím. Skutečně. Já nevím, jaký jsem. Tolik času jsem trávil učením, že možná není nic jiného, co by mě vystihovalo. Klidný, tichý, svědomitý šprt bez přátel.

Jsem vtipný? Spíš ne.

Jsem ohleduplný? Možná.

Jsem lakomý? Kdo ví.

Jsem nudný. Definitivně.

Přesně na tohle myslím, když kráčím vedle Jáchyma, nejzajímavějšího kluka na světě. Nechci mu připadat jako suchar, ale každá nesucharská myšlenka mi zní hloupě. A aby myslel, že jsem hloupý, taky nechci.

„Tak," řekne sotva vyjdeme z lanového centra a vydáme se dolů z kopce k řadě bytovek. „Jaká vůbec ta nejdivnější věc se ti zatím v životě stala?"

O tom přesně mluvím. Nic. Nestalo se mi nic, vůbec nic, pusto prázdno, nuda šeď. Sakra. Co mě to napadlo zvát ho na rande? Kdy začne zívat? Ještě než dojdeme k němu domů? „To je trochu chyták?" pronesu opatrně a hledím přitom před sebe, aby neviděl, že mě jeho otázka trochu děsí.

Jáchym pokrčí rameny. „Spíš normální klábosení."

Měl jsem to promyslet. Vytvořit nějakou strategii, jak v podobných komunikačních labyrintech najít cestu ven. Žel bohu, to jsem neudělal.

A jsem srábek, to o sobě dost dobře vím. Jenže dneska to chci přece překonat. Zatni zuby, cesta zpět neexistuje. „V tom případě... Asi tohle," přiznám. „Jsem docela nudnej."

„Tohle jako my dva na cestě?"

„A tobě to nepřipadá divné? Dva kluci na cestě?" Z toho by mohlo být hodně filmových žánrů – komedie, akčňák, romantika, horor, ale v mém případě asi nejvíc sedí sci-fi. „Ne," zavrtím hlavou. „Myslel jsem dnešek. Že jsem lezl nahoru, že jsem tě pozval. Žes přijal," vypočítávám na prstech a už teď mi to připadá jako šílenství. A to je teprve začátek večera. „Dnešek je asi ta nejdivnější věc, co se mi kdy stala. Co tobě?"

Jáchym nad otázkou přemýšlí jen pár vteřin. „Jednou jsem našel na polštáři šneka. Vím, není to zrovna ta nejbláznivější věc, jaká se ti stane, ale zkus si to představit. Probudil jsem se a on tam stál, anebo ležel, nevím, jak to šneci mají s končetinami. A koukal na mě."

Mohl bych teď Jáchymovi jen tak říct, že je strašně roztomilý?

„A byl to hlemýžď nebo slimák?" položím totálně nedůležitou otázku, abych zakryl červenání.

„Rozhodně měl ulitu. Slimáka bych se bál. Mám strach ze slimáků," pronese a přitom z něj energie přímo sálá. Je to omamný pocit. Dřív jsem ho jen míjel na školních chodbách a už to mi připadalo opojné, ale jít vedle něj, mluvit s ním... Mám chuť poskakovat, mám chuť se smát, mám chuť strčit hlavu do písku a nevylézt, protože mám zároveň i šílený strach, že budu trapný.