Souhvězdí strachů

Vidět východ slunce

Budík zazvoní hned. Sotva zavřeme oči. Ačkoliv uběhly dvě hodiny a osm minut, připadá mi to možná jako těch osm minut, ale víc rozhodně ne. Trochu mě bolí hlava a pálí oči, mám zdřevěnělou ruku a žaludek na vodě. A všechno je to tak nějak divně propojené, takže když zamrkám, žaludek udělá salto a z toho mě ještě víc zabrní v ruce a dostanu elektrický výboj do mozku.

A přes to všechno je tohle ta nejlepší chvíle v mém životě.

Pořád ležím na Jáchymově ramenu, zatímco on mě objímá. Jsme tak blízko u sebe, že slyším, jak mu bije srdce, což je možná ten vůbec nejlepší zvuk vůbec.

Chvíli na sebe rozespale koukáme. Jáchym je ještě víc zničený než já a v jeho pohledu vidím, že kdybych navrhl spánek až do pozdního odpoledne, vůbec by neprotestoval. Jenže já místo toho vstanu, a to chce hodně sebeovládání a odhodlání, chytnu ho za ruku a vytáhnu do sedu.

Když ale za pár minut přijdu z koupelny s novým elánem a v čistém oblečení, Jáchym zase leží na zádech, totálně tuhý. A tak ho dostrkám do koupelny, poté ho dostrkám ven, a dokud nenarazíme na první hladové okénko, kde objedná dvě velká kafe s karamelem, není s ním moc řeč. Ne že by odsekával, nebo mručel, jen prostě... nemluví.

Líbí se mi to. Teda takhle: Líbí se mi o něm vědět další věc. Zjistit, že potřebuje kafe, aby mohl fungovat. A taky to, že upije a řekne: „Sladké zas tak moc nemusím, na druhou stranu mě ale nic neprobere tak dobře jako cukr."

Líbí se mi, že už není jen vysněný kluk ze školy, ale že je skutečný stejně jako jeho sny a strachy.

„Ježiši, tohle fakt hodně sladký," vyhrknu, když mi podá moje kafe. „Ale dobrý!" doplním a znovu trochu upiju.

Vydáme se na místo kousek od lanového centra, na kopec, kde v zimě děcka často bobují. Není daleko, přesto musíme nasadit rychlé tempo, abychom byli včas nahoře. Je to takový menší závod s časem a to ve mně probouzí ještě větší touhu po dobrodružství. Jáchym neprotestuje, jde za mnou a s každým lokem vypadá spokojenější a veselejší.

„Já sladké miluju," řeknu z ničeho nic. „Při učení jsem toho dokázal sníst hromady. Hlavně ty malé Milka čokoládky. I když to na mně není moc vidět. Naši si dokonce jednu dobu mysleli, že mám anorexii." Což jsou docela určitě informace, které nepotřebuju jen tak někomu vykládat. A už vůbec ne klukovi, do kterého jsem zakoukaný. Že. A přesto hned na to zafuním a pronesu: „Možná jsem měl víc cvičit a míň jíst čokoládu."

„Nevypadáš anorekticky," namítne okamžitě Jáchym. „Jsi prostě jen hubený, to není žádná hrůza. Lepší než s sebou tahat velké břicho, to by ses nadřel."

Nadřu se i tak. Moje fyzička na tom rozhodně není nejlépe, ale zase mě potěší, že Jáchym nemá dojem, že jsem malý vychrtlík, takže dokonce energicky přidám do kroku. „Dík. Až jednou rodiče uvidím, tak jim to řeknu."

Jáchym na druhou stranu vypadá v pohodě, dokonce ani není zadýchaný. „Copak ty je nevídáš? Bydlíš v tom domě sám? Kdybys to řekl dřív, už bych tam bydlel."

„To by bylo boží!" vyhrknu s úsměvem na tváři. „Ale oni tam bohužel bydlí. Jen... Je teď asi nějakou dobu neuvidím," přiznám opatrně, protože tohle téma, téma rodičů, je vlastně jediná věc, o které nerad mluvím. „Vlastně ani nevím, kdy jsem je viděl naposledy. Možná... Jo, ve čtvrtek u snídaně."

Viděl jsem je, ale moc s nimi nemluvil. V té době jsem ovšem ještě nevěděl, že za dva dny budu mít menší kolaps a přehodnotím celý svůj dosavadní život. Takže jsem prostě neměl potřebu něco říkat, nebo naznačovat.