Souhvězdí strachů

Zbavit se všech co kdyby

Držím ho za ruku. Skoro jako bych měl strach, že se mi v další vteřině vytrhne a uteče. Ale to asi nemusí, protože už jen tři ulice a bude mít ode mě pokoj. Jasně, můžu sám sebe uklidňovat tím, že na konci prázdnin přijedu a můžeme... Na vysokou nastoupím nejspíš do Prahy, takže ani návrat do Česka neznamená, že my dva...

My dva co?

Nechodíme spolu. Je to jen tahle noc a doufat, že to tím nekončí, je šílenství.

Zbývají nám jen ty tři poslední ulice.

Jdeme hodně pomalu a ani jeden nemluvíme. A přitom zbývá tak málo času, abych o něm třeba mohl zjistit ještě víc. Nebo všechno. Jenže na co vědět víc?

Začíná být horko. Do hodiny bude nedýchatelně, do tří budu sedět ve vlaku a tohle všechno nechám za sebou.

A navzdory tomu nejpomalejšímu tempu, tři ulice nejsou věčnost, takže zastavíme před Jáchymovým domem. Zase. „Už potřetí," dostanu ze sebe přiškrceným hlasem.

„Tentokrát už ale vážně odejdu," odpoví Jáchym.

„To asi jo," přikývnu, ale nevím, co víc říct. Pořád ho držím, a i když mám totálně zpocené ruce, nechci ho nechat odejít.

„Jsem moc rád, že jsem byl tvoje rande. Zažil jsem s tebou parádní den a noc a ráno," řekne.

Leželi jsme v trávě dlouho, celý východ slunce, ze kterého nemám prakticky nic. Líbal jsem ho na krk a on mě na ušní lalůček. Hladil jsem ho po zádech, zatímco on mi prsty cuchal vlasy. V jeden okamžik to bylo tak dobré, že mě napadlo, že bych se s ním klidně vyspal. U lesa na louce, na mokré zemi, i ve chvíli, kdy by mohl kdykoliv někdo přijít.

Jenže teď je konec.

Chápeš to, Šimone?

Rozluč se, je konec.

„Takže kdybych za chvíli neodjížděl a pozval tě na druhé, přijal bys?" nadhodím. Tady mě ta odpověď zajímá snad ještě víc, než když jsem ho zval poprvé.

Jáchym nakloní hlavu na stranu. „Jo, myslím, že bych rozhodně přijal," usměje se. „Pozveš mě, až se vrátíš, dobře?"

Je tohle ironie osudu? Je tohle trest za moje rozhodnutí? Nebo je to prostě jen život, který to přesně takhle vždycky plánuje? Jednu příležitost dát a jednu vzít. „Jsem... Jsem z toho totálně mimo," přiznám rozčileně. „Teď, když jsem tady s tebou, tak strašně moc nechci odjet."

Byl bych ochotný celou cestu zahodit, kdyby chtěl?

„Přemýšlíš o tom, že bys zůstal?"

Všechny strachy a pochybnosti, které jsem celou noc měl, jsou nic ve srovnání s tím, jaký strach a pochybnost mám teď. Je to skoro až k nevydržení. Možná mě to roztrhá zevnitř a já prostě vybuchnu a moje vnitřnosti a krev budou všude kolem. Nebo tak.

„Jo, vlastně jo. Hrozně chci cestovat, ale úplně stejně to chci s tebou zkusit. Třeba... Ach jo, cítím se fakt trapně, když ti to říkám, ale celou noc jsem byl upřímný, tak to teď nebudu měnit, ale co když by nám to fakt klapalo. Mám... Najednou mám dojem, že celý ten můj skvělý plán zase tak skvělý nebyl."

Jak jsem jen mohl přehlédnout tak zásadní trhlinu?

Jáchym okamžitě zakroutí hlavou. „Blbost. Byl. Byl to ten nejlepší plán, o jakém jsem v poslední době slyšel, fakt. A ten nejodvážnější. Nechci se s tebou potkávat s vědomím, žes mě upřednostnil před svým snem, to by vytvářelo tlak i na mě. Jeď poznat svět. Pochybuju, že bych byl jinde, až se vrátíš." Poslední věta zní hořce.