Souhvězdí strachů

Překonat strach

Že se bojím výšek, mě nenapadlo tak, že bych někam vysoko lezl, udělalo se mi špatně a já si slavnostně přiznal aha, tohle není nic pro mě. Spíš to tak nějak od malička tuším. Stejně jako někoho nelákají adrenalinové sporty, nebo plavání, nebo filmové maratony, přestože to nikdy nezkusili, já nestojím o výšky.

Což je asi hodně hloupé přirovnání, protože adrenalinové sporty nevyhledávám, nikdy jsem nezažil filmový maraton a nejsem kdovíjak dobrý plavec. Takže možná jen celou dobu mluvím o sobě a obhajuju, že můj život není nic moc. A jsem posera, protože jsem nikdy nenašel odvahu vyjít z domu, udělat těch... tři sta dvacet pět kroků k lanovému centru a překonat sám sebe.

Až do dneška. Teď stojím před manažerem, co má na sobě černé tričko s nápisem manažer, dávám mu čtyři stovky a nekoukám přitom na vysoké stožáry před sebou.

Napadne mě slovo skoba, což určitě s lezením nějak souvisí, ale nevím jak.

Bože, hlavně že dokážu vyjmenovat základní aminokyseliny. K čemu mi to je, nevím, ale umím to, a až budu padat, určitě mi v hlavě naskočí: alanin, argynin, asparagin, kyselina asparagová...

„Za instruktora chci Jáchyma," vyhrknu rychle, což zní možná ukvapeně, ale ve skutečnosti jsem to promyslel ještě dávno před tři sta dvaceti pěti kroky. Takže teď jsem tady, chci Jáchyma, polezu na nějaký posraný stožár a v hlavě mi nabíhají další aminokyseliny.

Jo a klepou se mi kolena. Přesto mám naprosto klidný a nezúčastněný hlas, taky jsem ho trénoval před zrcadlem, když manažer řekne, že Jáchym zrovna nějakou lekci má a končí až za dvacet minut, a já na to reaguju: „To nevadí, počkám."

Na to jen pokrčí rameny. Sebere prachy a nechá mě čekat.

Tak čekám. Však jsem taky říkal, že to udělám. A možná to bylo šílenství, ale já sám sebe pořád přesvědčuju, že celý můj život byl šílenství a teprve teď jsem prozřel. Dělám správně. Je jedno, že mám strach.

... tryptofan, tyrosin...

Vlastně ani nevím, proč je říkám podle abecedy a jestli by nebylo lepší řadit je podle složení.

Těch dvacet minut se na slunci vleče, a přesto nejsou dost dlouhé, abych se dokázal připravit, až uvidím jeho. Jáchyma.

No jo, on je ta moje jediná věc, které lituju, ale o tom teď mluvit nechci, protože hodlám překonat strach z výšek a vylézt nahoru za každou cenu! (Dobře, tak ne za každou, nejsem idiot, ale za hodně vysokou. Přece jen hrozí, že tam nahoře začnu zvracet, nebo ječet nebo... obojí najednou.) A být nervózní ze dvou věcí, to prostě není dobrý nápad.

Jáchym dojde k manažerovi. Taky má na sobě černé tričko, ale na jeho je nápis instruktor. Chvíli spolu mluví, a pak manažer ukáže na mě. Určitě mu říká, že jsem si ho vyžádal. Že jsem na něm trval a... Už teď musí Jáchym myslet, že jsem nějaký pošuk, ale no a co. Já tam nahoru vyšplhám, na ničem jiném teď nezáleží.

Vážně? Nezáleží?

Sám nevím, proč tolik toužím překonat strach, a co tím sám sobě dokážu. Kdybych pak zemřel, bylo by mi líp? Že jsem jednu věc udělal jinak, než jak by kdokoli, kdo mě zná, očekával?

Nejraději bych nad tím přemýšlel, usilovně, složitými oklikami docházel k tomu, že chci překonat strach ne proto, abych mohl v klidu zemřít, ale právě naopak klidněji žít. Jenže Jáchym na mě mávne a rozejde se mně, takže na složité úvahy není čas.

Výsledek je tím pádem jasný. Nahoru chci, na ničem jiném nezáleží.

A pak už stojí Jáchym přede mnou. „Dobrý... Nebo spíš ahoj, jestli to nevadí," natáhne ruku a přitom se usměje. Je milý, vždycky byl milý, ale taky myslím na to, že jsem pro něj zákazník, takže to má tak trochu v popisu práce. „Jáchym," dodá, což je legrační, protože znám jeho jméno i příjmení přes čtyři roky.