Souhvězdí strachů

Naučit se něco nového

„Tak to je podruhé, co jsi mě dneska doprovodil," řekne Jáchym. Má pravdu, ale tentokrát je to jiné, protože předtím jsem věděl, že nás čeká ještě táborák. Měl jsem naději, očekávání a trochu strach. Teď, když vím, jak skvěle mi s ním je, mi připadá skoro nemožné ho nechat odejít.

„To jo," přikývnu a nedokážu skrýt smutek. Kdybych mu alespoň mohl dát pusu. Dlouho na to myslím, jenže přímo mezi námi stojí kolo a já nevím, jak to udělat, aby to působilo přirozeně, hezky, jakože to takhle mělo být a ne, že jsem se na něj vrhl.

„Nikdy nevím, co na závěr říct. Ne že bych těch závěrů zažíval tolik, myslím obecně." Možná se mi to jen zdá, ale Jáchym působí nejistě, několikrát na místě přešlápne, ale stejně netuším, co mu právě probíhá hlavou. „Vzal bych to přes to, že mi babička psala esemesku, ať honem přijdu, jenže tys ji viděl, tak víš, že si plete mobil s kalkulačkou."

„Jestli chceš, můžu předstírat, že ti věřím, že ti napsala," navrhnu. Nezkouším být vtipný nebo tak, ale cítím, jak je atmosféra mezi námi napjatá a trapná a já nechci, aby to takhle skončilo. Trapností.

„To je velkorysá nabídka," přikývne. Ale tím to nejspíš končí. „Tak se měj, Šimone. Bylo to nevšední."

Udělá krok k domu, ale já za ním okamžitě vyhrknu: „Dobře nevšední, nebo už nikdy více nevšední?"

Jáchym nezaváhá ani na vteřinu. „Dobře nevšední!" usměje se. Jednou rukou naviguje kolo ke vchodu a druhou hledá v kapse klíče. Dojde ke vchodu, skoro jako bych to všechno viděl zpomaleně, ale stejně nenajdu ta správná slova, jak tohle všechno ukončit.

Ale byl to skvělý večer, skvělé rande a nikdy nebudu litovat, že jsem ho pozval.

„Poslyš," vyhrkne Jáchym a otočí se na mě. „Nechtěl bys zajít ještě někam na jídlo?"

Že něco řekl, mi dojde hned. Co řekl, mi dojde až po chvíli, takže na něj nějakou dobu jen koukám, možná přímo zírám, než ze sebe konečně dostanu přehnaně nadšené: „Tak jo, super!" Div, že nevyskočím metr nad zem, kolik energie v ten okamžik cítím a kolik radosti mi najednou koluje v žilách. Což na mně musí být určitě vidět. Zakašlu a mnohem hlubším hlasem dodám: „Proč ne." Dokonce zvládnu ležérně pokrčit rameny.

„Bezva. Já si jen uklidím kolo a řeknu, že budu ještě venku. Prostě jsem hned zpátky, tak neuteč. Víš, že umím běhat i bosý a chytil bych tě." S těmi slovy zmizí s kolem v domě a nechá mě stát venku, ale vůbec mi to nevadí. Jsem tak... ach bože, tohle definitivně musí být štěstí, tohle musí být to, co jsem ještě ráno strašně moc chtěl, ale nevěděl, jak to získat. A přitom to celou dobu bylo téměř na dosah ruky.

Nejprve na sebe hodím tričko, odrazku vytáhnu, aby byla vidět, a poté sednu na obrubník a obuju si boty. Chodit bosky je osvobozující, ale taky náročné a únavné. Vlastně ne takové, jaké bych čekal, ale teď když nad tím přemýšlím... nic není, jak bych čekal.

V lanovém centru jsem vylezl nahoru na stožár a skočil dolů, a přes to všechno mám stále dojem, že strach z výšek přetrvává, nebo strach z padání, ale spíš obojí, protože výšky nakonec vždycky znamenají padání. Alespoň v mém případě.

A Jáchym? Taky to není to, co jsem očekával. Je to mnohem lepší, živější a skutečnější.

Neslyšel jsem ho vůbec přijít, takže trochu nadskočím, když dosedne vedle mě. Už má na sobě tričko, ale boty pořád drží v ruce.

„Kam půjdeme? Bývá takhle v noci vůbec něco otevřeného?" nadhodím, ale přitom myslím na to, jak blízko u sebe sedíme.

„Nedaleko náměstí je nonstop. Nebo možná zavírá až k ránu, teď nevím, každopádně tam mají hranolky, hambáče a určitě i něco k pití. Můžeme si to vzít třeba do parku a najíst se na lavičce, to bude lepší než v restauraci, ne?"