Souhvězdí strachů

Být upřímný

Když vejdeme do bytu, všude je ticho. Máma s tátou už spí a nejspíš ani nemají tušení, že nejsem doma. A pokud ano, pokud přišli z práce a napadlo je zajít za mnou do pokoje, došli k názoru, že jsem šel ven a brzo přijdu.

Z koupelny vezmu lékárničku a pak zavedu Jáchyma k sobě do pokoje. Rozsvítím jen lampičku na nočním stolku a rozhlédnu se. Oukej, mohl jsem to tu trochu rozházet, aby můj pokoj nevypadal jako sterilní, přehnaně urovnaná kancelář, ale jako obyčejná ložnice normálního kluka. Jenže... na to už je asi trochu pozdě.

Oba sedneme na postel. Jáchym koleno zkontroluje, ale pak raději věnuje pozornost všemu kolem. Zajímalo by mě, na co přitom myslí. Já mezitím na vatový tampón naliju trochu dezinfekce. Sice jsem se dostal na medicínu, ale o ošetřování vím zhruba tolik jako o zapojování elektrických obvodů. Nic. „Asi to bude trochu štípat," pronesu opatrně.

„V pohodě," mávne Jáchym rukou. „Horší než to, že jsem před tebou spadl, to být nemůže, ne?" Pohlédne přitom na moje ruce a já vím, že sleduje každý pohyb. A když mu položím tampón na ránu, trochu sebou škubne, ale jinak na sobě nedá nic znát. „Děkuju."

„Asi nemáš za co, tohle není žádná věda."

Jáchym zavrtí hlavou. „Žes mě sem vzal," vysvětlí. „A vůbec, za všechno. Jsi hodně empatický."

Vzhlédnu. Ještě že je v pokoji šero, jinak by určitě viděl, jak mi zčervenaly tváře. „Empatický," zopakuju. „Tak jo, to se mi líbí. Být empatický. Ty jsi nešikovný, ale vlastně je to... roztomilé." Při posledním slově zase skloním pohled ke kolenu a naposledy ho zkontroluju.

„Takže nelituješ toho pozvání?" uchechtne se Jáchym pobaveně.

„Ani trochu," zavrtím hlavou a položím jeho poraněnou dlaň na moji. Opatrně ho sevřu a vydezinfikuju. Vím, že bych se měl soustředit na... nevím na co, fakt nevím, v hlavě mám úplně prázdno, protože dokážu myslet jen na to, jak moc ho chci políbit.

Začnu nad tím uvažovat. Dokonce mě napadne, že to vážně udělám, udělám to, hned, jak mu položím vatový tampónek na noční stolek, hned, jak...

„Někam se chystáš?" pronese Jáchym a totálně mě vytrhne.

TEN okamžik, kdy jsem to mohl udělat, je najednou pryč a já nějakou dobu nechápu, na co přesně se ptá. Uvědomím si, že zírá někam za mě a tak se tím směrem otočím. Pohled mi padne na zabalenou krosnu stojící u skříně. Mám v ní všechno, celý můj život. Nebo alespoň to, co bych měl v následující době potřebovat.

„Vlastně... jo," přiznám.

Jáchym povytáhne obočí a trochu se odtáhne.

Vzdychnu, protože nevím, jak začít a vzdychnutí mi přijde jako nejlehčí varianta. „Je to komplikované," pokračuju, aby věděl, že ani já netuším, jak s tímhle vším zacházet. Ale hned na to mi dojde, že jsem možná jen šíleně dramatický, proto mávnu rukou. „Nebo není, jak se to vezme. Ještě dneska ráno jsem myslel, že zítra nastoupím na brigádu k tátovi do práce tak jako každé léto a na konci září začnu chodit na vysokou. Alespoň takový byl plán. Ale, Jáchyme, já jsem z toho všeho už tak strašně unavený."

Chvíli je ticho, absolutní ticho, možná si to však jen namlouvám a jen jsem ohluchl. Napadne mě chytit se za nos a fouknout do uší, jenže než stihnu zvednout ruku, Jáchym spadne dozadu na záda a zůstane ležet na posteli s pohledem upřeným na strop. „Asi chápu, jak to myslíš," přizná.

Lehnu si vedle něj. „Bylo to chvilkové rozhodnutí. Prostě jsem tu seděl, uklízel sešity ze střední, když mi došlo, že to takhle nejde. Nebo možná jde, ale nechci. Tak jsem si koupil lístek na vlak do Itálie. Odjíždím už ráno, hlavně proto, abych si to nestihl už rozmyslet. Jsem v tomhle hrozný, mám tendenci nad vším přemýšlet a spekulovat a nakonec bych si to rozmluvil, ale já vím, že tohle je správné rozhodnutí. Pojedu za strýcem, budu nějakou dobu u něj. Slíbil, že mi dá pár rad ohledně cestování a pak... Nevím. Nevím, jestli se na konci prázdnin vrátím," řeknu a je to vlastně poprvé, co to vyslovím nahlas. Navzdory tomu, že mám vytisknutou jízdenku, navzdory tomu, že mám zabaleno a všechno připravené, tohle je poprvé, co mi to skutečně dojde.