Souhvězdí strachů

Udělat něco šíleného

Dojedeme kousek za město k lesu, kde už na parkovišti postávají auta a z právě přijíždějícího autobusu vystoupí skupina asi patnácti lidí.

Táborák na oslavu začátku prázdnin probíhá každý rok, ale já se ho ještě ani jednou nezúčastnil. Což asi není nijak překvapivé. Přesto, když stojím před obrovskou loukou mezi parkovištěm a lesem, najednou nechápu, proč jsem tady nikdy nebyl. Je to vlastně docela super místo.

„Nikdy jsem u žádného táboráku nebyl, ani nevím, co se tady dělá," přiznám nahlas, zatímco Jáchym opře kolo o strom a prostě ho tam nechá, aniž by ho zamykal.

„Tak honem něco vymysli. Třeba přeskakování ohně. Nechceš doufám, abych se s tebou nudil," pronese Jáchym naprosto vážným hlasem, přesto vím, že žertuje.

Táborák je spíš obrovská vatra, hoří do výšky minimálně dvou metrů, takže přeskočit ho by byla jednoznačně sebevražda, ale z mého pohledu rozhodně zajímavá. „Přeskakování ohně? Tebe by pobavilo, kdybych shořel?" nadhodím. „Oukej, skočím, když skočíš taky. Ale nejdřív bych si dal možná něco na pití. Víš o tom, že jsem ani nikdy nebyl opilý? Ne že bych se chtěl ztřískat, ale něco bych rozhodně zkusil. Co rád piješ? Doporučuješ něco?"

Společně jdeme přes louku k ohni, zatím je ještě světlo, takže vidím pod nohy a na okamžik vážně přemýšlím, jaké to bude v noci. A že jsem se vždycky bál tmy.

„Aha, chápu," řekne Jáchym. „Jsem takový tvůj doprovod na cestě životem. V tom případě bych ti doporučil pít něco, kde není moc alkoholu. A tady u táboráku asi žádný koktejl neseženeš, takže si dej desítku, nebo vinný střik. Zvu tě." S těmi slovy zamíří ke stánku s občerstvením.

„Desítka je pivo, že jo?" zeptám se úplně hloupě, což mi dojde ve chvíli, kdy na mě Jáchym překvapeně pohlédne. No tak dobře, jsem prostě v některých věcech mimo, přiznávám a rozhodně to netajím. Mávnu rukou. „Jo, dám si pivo," řeknu rozhodně. „Co si dáš ty?"

Dá si taky pivo. Desítku. Podá mi kelímek, na kterém je nálepka: hoď mě prosím do koše, což mi přijde super. Taky mi přijde super, že je všude kolem tolik lidí a já nemám chuť utéct.

Projdeme k ohni, chvíli na něj koukáme, pijeme pivo, a když nám je horko, tak se zase trochu vzdálíme. „Představím ti pár kámošů, dobře?" řekne z ničeho nic Jáchym a ukáže bradou na hlouček lidí kousek od stromu, jak sedí v kruhu na dece a zrovna se smějí něčemu, co řekla jediná holka mezi nimi.

Seznámit se s Jáchymovými kamarády je... další strašně těžký level. Jako by všechny rande dal někdo dohromady a vzniklo tohle. Nejprve rodina, teď kamarádi. A já na ně chci zapůsobit, chci, aby mě brali a schválili mě, protože co když odejdu třeba pro další pití a oni řeknou, že jsem totální idiot?

Nestihnu však protestovat, protože Jáchym mi přehodí ruku přes rameno, nejspíš abychom společně prorazili hloučkem lidí před námi, a ten dotek mi definitivně smaže všechny myšlenky. Prostě... Jáchym mě drží kolem ramen, jsme jako pár, jako přítel a přítel, Jáchym mě drží kolem ramen, ježiši... A pak najednou stojíme u jeho přátel. Kudy jsme šli, absolutně netuším.

„Čau!" pozdraví Jáchym energicky. „Tohle je Šimon," ukáže na mě. „Chodili jsme spolu do školy."

Chodili jsme spolu do školy zní hůř, než tohle je moje dnešní rande, ale na druhou stranu je to mnohem lepší, než tenhle kluk mě čtyři roky sledoval a dneska se na mě pověsil.

Usměju se. „Ahoj," špitnu. A pak zakašlu, abych neměl tak písklavý hlas.

Ostatní se postupně představí. Monika, Tomáš, Michal a Patrik. Patrik je už trochu nadraný, a tak má asi největší radost, že přišel někdo nový a hned vedle sebe udělá místo, abychom si k nim mohli přisednout.