Souhvězdí strachů

Rozmotat klubíčko

Jáchym

Potichu se zuju a boty uklidím do botníku.

Když našlapuju, trochu mě bolí koleno z toho, jak jsem se vysekal – to zas bude řečí, že na sebe mám být opatrný. Jak kdybych nevěděl. Přece nejsem ten typ, který úmyslně padá!

Jdu rovnou do kuchyně, na chodidlech mě studí staré lino, a to je vlastně docela příjemné. Z poličky vytáhnu sklenici a napustím ji až po okraj studenou vodou. Všechnu vypiju, abych přebil sladko v puse, jenomže vzpomínka na ten polibek zůstává. Byl dobrý, moc dobrý. Takové polibky člověk nedostává každý den, ačkoli by to mělo být nepsaným pravidlem pro zachování zdravého rozumu.

Stojím v poloprázdné kuchyni a hledím před sebe. Každá z věcí, které tady jsou, představuje nějakou vzpomínku. Vím, že na stolku pod ubrusem je velká skvrna od malinové šťávy, kterou jsem rozlil pár let nazpátek. Vím, která židle má na boku odštípnutý kousek dřeva. Vím, jakou zásuvku nepoužívat, pro jistotu, protože máma jednou měla pocit, že v ní zvláštně lupe.

V tomhle bytě jsem strávil většinu života a je hrozné takhle uvažovat, ale v budoucnu, až budu mnohem starší, mi možná bude patřit. Já budu jiný a byt taky, bez máminy a babiččiny přítomnosti. Možná budu chodit ode zdi ke zdi a ptát se sám sebe, proč jsem tenkrát neodešel, když se objevila možnost.

Rozumím tomu, proč se Šimon rozhodl odjet. Celé roky jsem v sobě živil úplně stejný sen, akorát cíl byl pokaždé jiný. Někdy Itálie, ano, ale někdy taky fjordy v Norsku, jeden z japonských ostrovů, pobřeží Španělska... Občas jsem sám se sebou argumentoval, že člověk přece nemusí nutně cestovat, aby něco prožil, a skutečné dobrodružství kolikrát čeká doma.

Ne vždycky to zabíralo. Možná, že všechny odpovědi nakonec vážně najdu v sobě, ale ne v téhle kuchyni, ne v tomhle bytě.

Poslední doušek vody chutná hořce. Nechám sklenici ve dřezu, abych se nezdržoval jejím oplachováním, ale nakonec ji stejně umyju a položím do odkapávače. Nikam nespěchám, spát se mi stejně nechce. Možná potřebuju být vzhůru do chvíle, než Šimon odjede, počkat, až spolu s jeho přítomností zmizí i moje potřeba něco změnit.

Logicky dokážu sám sobě vysvětlit, že nejsem zodpovědný ani za mámu, ani za babičku, ale to, že mi během života mnoho obětovaly, je zkrátka nepopiratelný fakt. Všechno pro Jáchyma. Aby se měl Jáchym dobře. A já se přece mám dobře, ne? Být gay v jednadvacátém století není tak strašné jako kdybych se narodil před sto lety. Nemusím si hledat ženu a předstírat, že mě vzrušují prsa, a nemusím se ani bát, že by mě někdo na ulici zmlátil. Česká republika je v tomhle v mnoha ohledech otevřená. Není tu žádná LGBT zóna, jako kdybych nebyl člověk, ale nějaká podružná bytost.

Přitom všechny bytosti jsou si rovny. I já a tučňáci.

Úšklebek se promění v zívnutí. Naštěstí mám další směnu v lanovém centru až zítra, takže mě nemusí trápit představa, že bych jako instruktor selhal, ne-li přímo padl. Je to náročná práce, ale dobře placená. Sice ne tak hezká jako na vinici...

Jsem pitomec. Šimon to pozvání nejspíš ani nemyslel vážně. Třeba by ho vyděsilo, kdybych se k němu rozhodl přidat. Navíc si nemůžeme být jistí, že bychom přítomnost toho druhého dlouhodobě snesli. To, co o něm vím, se zakládá na prožitcích společného večera a noci, zatímco on si mě mohl celé ty roky idealizovat.

Třeba jsem příšerný. Třeba je příšerný on.

Prsty si mimoděk přejedu po rtech a spolu s tím si znovu vzpomenu na tu pusu, která jako by přebila všechno ostatní, i bolest v koleni. Byla tak hezká! A já přitom váhal, když mě oslovil, jestli s ním půjdu ven. Není to vyloženě můj typ, ačkoli poslední měsíce jsem pořádně žádný typ neměl. Má sice moc hezký obličej, kterému dominují velké zasněné oči, ale je dost hubený a chtě-nechtě prostě působí dojmem školního šprta.