Pocit beznaděje

1. díl

Základní škola. Místo plné kamarádů, či naopak plného zklamání bez přátel. Chodím tam každých pět dnů v týdnu. Bohužel žiji s tou druhou variantou. Trápí mě to. Cítím se tam velmi omezeně. Jako kdybych nežila svůj život naplno. Stále je tady se mnou fóbie. Ta, která mě dává ke dnu. Takto bych popsala můj začátek dne.
S oznámením budíku vstávám z postele. Tím přichází nový den v tomto týdnu. Pondělí. Vše začíná od začátku. S chutí bych zůstala doma. Bohužel nemůžu chybět každý druhý den.
Mám směr do koupelny. Zamykám za sebou dveře. Přistupuji k velkému zrcadlu. Zhluboka se nadechuji. Prohlédnutím na sebe do zrcadla se mi vybavují opět ty samé myšlenky. Jak bych se mohla vyhnout lidem či jak zůstat doma. Přímo od srdce nesnáším být mezi lidmi. Ani nevím proč. Rodina mi rovněž říká, není se čeho bát. Lidé přeci nejsou zlí. Kéž bych jim mohla věřit. Moje sociální fobie je větší. Proplachuji  svůj obličej s vodou v dlaních. Poté přichází ranní rutina. Se vším po necelých deseti minutách odcházím zpět do svého pokoje.
Připravuji si do batohu všechny školní předměty na dnešek. Děsí mě, kolik předmětů za ten den máme. Po přípravě slézám schody dolů. V kuchyni sedí pouze bratr. Rodiče odjíždí brzy ráno do práce. "Dobré ráno". Oba dva se zdravíme. Ráno, kdy nejsem ignorována. Přicházím k ledničce. Otevírám ji. Však opět jen jogurt. Beru společně se lžičkou ze šuplíku s příbory. Přisedávám si vedle bratra. Věnuje se svému odepisování na mobilu. S klidem jím svůj jogurt.
Po necelých pěti minutách se bratr zvedá ze židle. "Dnes jedu autem. Chceš vzít?". Moc ráda. Jen k čemu se přiklonit. Nejsem zvědavá na obličeje v autobuse. Též nechci bratrovi překážet. Cestou nabírá i svou holku. "Dobře, děkuji". Jako odezvu mám vysloužilý úsměv od bratra a čekání. Zvedám se ze židle. Prázdný kelímek se lžičkou pokládám na kuchyňskou linku. Oba spolu odcházíme s batohy ven k autu.
Rovnou si sedám dozadu. Bratr už si na to zvykl. Nesnaží se mě nějak přemlouvat. Po deseti minutách stojíme před domem jeho holky. Ta už tady čeká. Nastupuje dopředu. Dobře, tohle zvládnu. Není to nic těžkého. První vždy nechávám mluvit ji. "Ahoj Sáro". Mýlila jsem se. Je to těžší, než to vypadá. Při odpovězení s pozdravem se mi totálně zlomil hlas a nebyl téměř vůbec slyšet. Nesnáším tyto chvilky. Naštěstí už je na to zvyklá. Mám problém s projevem na veřejnosti.
Po celou cestu nemluvím. Akorát bych se začala zadrhávat. Nestojím o trapas. Těmto situacím se vyhýbám velkým obloukem. Sleduji oknem cestu. Peklo začíná každou vteřinou. Nazpaměť si pamatuji celou cestu a kolik zbývá minut. Už bych chtěla být doma. Bohužel je začátek dne.

Po dalších deseti minutách stojíme před školou. Vystupuji z auta. Tady se nám liší cesty. Můj bratr studuje na střední. Já stále devátou třídu. Má tudy cestu. Při vystupování si už ze zvyku beru mobil do ruky. Jediná možnost, jak bych mohla zamaskovat jakýkoliv trapas. Stačí projít přes ostatní z tohoto bodu do bodu školy. Všude samé lidi. Nezvládám to. Co když zrovna zakopnu a všichni se mi za to budou smát? Nebo mám nějak špatně přehozené vlasy? To jsou mé běžné problémy každého dne ve společnosti lidí.
Dělám první kroky z místa. Porozhlížím se po ostatních, zda-li se zrovna nedívají. V rychlosti procházím s obavami. Nikdo nic neříká. Ani se nesmějí.
Stojím před vchodem. Myslím, že mám právě splněn první těžký úkol. Závidím těm lidem, co dokáží přijít k ostatním a navázat kontakt bez problému. S mou sociální fobií se to nikdy nestane.