Pocit beznaděje

4. díl

Probouzí mě ptačí zpěv z pootevřeného okna. Další krásný sluneční den. Jen škoda, že mám raději tmu. Zvedám se z postele. Nijak obzvláště nechci jít do školy. Nemám to tam ráda. Všem jsem jen pro smích.
Odcházím do koupelny přes chodbu. Zamykám za sebou dveře. Při pohledu do zrcadla mě napadá jen jedna věc. Začíná Lei hra. Tím i mé utrpení. Nezvládnu nic. Bojím se. Oplachám svůj obličej vodou v dlaních z kohoutku. Po opláchnutí si čistím zuby a dávám rychlou sprchu. Hotová odcházím zpátky do pokoje.
Oblékám svoje černé oblečení. V této barvě se cítím nejvíce pohodlnější.
S kroky z pokoje beru svůj batoh. Kráčím přímo ven. Dnes už tady není ani bratr. Tím pádem musím na autobus. To zase bude. Už teď mám nervozitu v sobě. Opět si musím zaplatit cestu. Dnes jdu celkem rychle. I přesto, že stíhám.
Zastavuji se až na zastávce. Po chvilce přijíždí autobus. Pouštím všechny přede mne. V hlavě si říkám, co mám říct. Jenže přichází řada na mě. Bezva, nový řidič. Ten mě neuslyší. I přesto to zkouším. Říkám svou cestu. Chvíli nereaguje. Zřejmě doopravdy neslyšel. Ale asi si to domyslel. Není těžké odhadnout kde je škola. S poděkováním odcházím si sednout. Nikde nevidím volné místo. Ten den dobře začíná. Jdu si rovnou stoupnout. Místa vedle lidí sice jsou, ale já mám strach se jich zeptat. Raději postojím, než aby si o mně mysleli to nehorší.
Po dvaceti minutách stojíme před školou. Vystupuji. Vidím svou kamarádku Leu. Rychlým tempem odcházím k ní. "Ahoj, Sáro. Jsi připravená na svůj první úkol? Začínáme něčím lehčím". Ať už je to cokoliv, vím že můžu čekat opak obtížnosti. Proč si lidé myslí, že je to tak snadné? Možná proto, že to nikdy nezažili. "Ahoj, Leo. Na to být připravená snad ani nemůžu. Ale pojďme na to". S odhodláním pobízím kamarádku pro vysvětlení prvního úkolu. "Tvůj úkol je jednoduchý. Běž z tohoto místa na místo ke dveřím školy. Dám ti také radu. Ti lidé si o tobě nic nemyslí, zajímá je úplně něco jiného. Například jejich test do matematiky. Buď optimista a usmívej se". Usmívat se na lidi a jít dál. To je vše? Pokud je toto první a zároveň nejlehčí úkol, tak to nechci vidět ten poslední. Porozhlížím se kolem sebe. Ostatní tady prochází. Toto je má konečná. Lea vidí mou neschopnost jít. Pokračuje s pomáháním. "Doopravdy se nemusíš bát. Nedívej se na zem a s úsměvem běž". Znovu a naposledy se porozhlížím kolem sebe. S jejími závěrečnými slovy vycházím vpřed. Hlavně se usmívat. Zlepší to ostatním náladu a nebudou mě tolik řešit. Jenže s přemýšlením nad tímto, zakopávam o své nohy. Ustávám to. První co dělám, tak se rozhlížím kolem sebe, zda-li to někdo viděl. Nikdo se nesměje. Rychle kráčím ke dveřím už bez úsměvu. Kamarádka po chvilce přichází. Cítím se trapně. "Promiň, nezvládám to. Je to pro mě těžké". S těmito slovy ukončuju tento úkol. Já bych se vzdala hned. Mám takové štěstí a zároveň smůlu, že mám svou kamarádku. "Sáro, vzpamatuj se! Nikdo se ti nesmál. Nezhroutila jsi se přímo na místě. Pokračovala jsi dál. Máš druhou šanci. Odsud do třídy". Ví, jak dobře povzbudit. To teď potřebuji. Nadechuji se a s prvními kroky kráčím s úsměvem do třídy. Sice se nedívám na zem, ale také ne přímo na lidi. Buď za ně, nebo na jejich čelo. Pokud se nestřetnu se zrakem ostatních, tak bych to přežít mohla. Důležité je, aby si mysleli, že se jim dívám do očí. S tímto v klidu odcházím do třídy. Sedám si. Kamarádka po chvilce přichází také. Ujímá se místa vedle mě. "Zvládla jsi to. Zítra můžeme dát ještě těžší". Sotva procházím chodbu plnou lidí s menším podvodem a hned mi oznamuje zítřejší těžší úkol? To nezní dobře. Pro odpovězení dávám znát úsměvem. Se zvoněním na hodinu přichází učitelka na chemii. Začínám dávat pozor, abych nepřišla do kontaktu s trapasem. Nic jiného mi nezbývá. Ač chemie mě nudí.
Po zbytek školy se nic nezměnilo. Celou dobu ve strachu z ponížení se, mluvení pouze s kamarádkou a čekání na konec vyučovacích hodin. Odcházíme společně s Leou domů. "Sáro, víš ty co? Vedla sis velmi dobře. Udělejme druhý krok ještě dnes". S těmito slovy mě velmi zaskočila. Nevím, jak mám odpovědět. Ani nevím, jak mám reagovat. Mít strach či být zmatená.