Pocit beznaděje

14. díl

Rodina i přátelé Sáry se setkávají společně na hřbitově. Všem stékají slzy. Počasí jim vůbec nepomáhá. Slabý déšť pomáhá dodávat smutnější atmosféru. Mezi přáteli vedle Lukáše stojí i Michal. Též se slzami v očích. Způsobila bolest více lidem, než si sama dokázala myslet. Všichni truchlí nad její ztrátou. Nikdo se nemůže přemoci na slovo. Převládá zde ticho a smutek. K hrobu Sáry přistupují blíže její rodiče. Mamku až příliš zasáhla její smrt. Je to pro ni větší bolest, než když ji dávala na svět. "Sáro ... proč? Proč jsi nám o ničem neřekla? Byli jsme a pořád budeme tvá rodina. Pomohli bychom ti. Žádný náznak problému jsi najevo nedala". Taťka drží mamku za ruku. Snaží se ji uklidnit. I když sám na tom není nejlíp. Oba rodiče hází na její hrob červenou růži. Odchází s brekem ze hřbitova. Předávají slovo Lukášovi, jenž už přichází blíže. Neví, jak začít. Měli mezi sebou dobrý sourozenecký vztah. Ničemu nerozumí. Stojí a přemýšlí nad správným začátkem. Slzy mu přitom stékají po tvářích. "Tak moc rád bych znal důvod tvé smrti. Měl jsem za to, že tě téměř nic netrápí. Vypadala jsi šťastně. Až teď si uvědomuji, jakou přetvářku jsi uměla hrát. Někdy říct pravdu bolí. Jenže teď tady u tvého hrobu stojíme s bolestí my. Tvá rodina a přátelé". Tohle bude vstřebávat ještě dlouho. Hází třetí červenou růži na hrob. Odchází za Michalem. Pouze mu dává ruku na rameno s kývnutím, že je na řadě. Potom odchází za rodiči ze hřbitova. Michal přichází též blíže. Stojí přímo před hrobem Sáry. "Začal bych naším setkáním. Už od prvního pohledu jsi mi vlezla do mého života. Nabízel jsem ti část mého života. Vždy jsem chtěl být s tebou. Jednodušší to bylo pak, když mi tvůj bratr řekl, že jste sourozenci. Nikdy bych to s tebou nevzdal. Moc rád bych s tebou prožil celý život. Vyčítám si jednu věc. Je to i má chyba. V ten den své smrti jsi brečela. Na nic jsem se nezmohl. Tvé slzy mě zastavili. Tak rád bych ti pomohl. Má láska k tobě mě příliš oslepila. Už nikdy se nezamiluju. Mohl jsem to změnit". Hází čtvrtou, též červenou růži. S odchodem Michala odchází i ostatní. Její blízká rodina a pár přátel co měla. Přišli i její spolužáci.
Jako poslední zde stojící přichází Lea. Celá v černém držící deštník nad sebou. Přistupuje blíže. Je zcela slabá. Znali se příliš dlouho. Se slabostí se ji podlamují nohy. Nyní klečící na svých kolenou se slzami až s brekem, dává upřímná svá poslední slova. "Stále myslím na náš první den ve školce. Vždy ta, co byla bokem ostatních. Viděla jsem v tobě něco jiného. Něco zvláštního. Tvé problémy s komunikací to táhlo už od té doby. Až teď byla má snaha o to ti pomoct. Pomohlo to. Jenže možná tak tobě do hrobu. Moc se ti omlouvám. Měla jsem to vědět. Můj kamarád Martin ...". Nemůže pokračovat. Příliš ji to bolí u srdce. Provádí pravidelný dech. Zavírá na chvíli oči. Čistí si mysl. Po nějaké té době pokračuje. "Můj kamarád Martin praktikoval též tyto úkoly po svém dědečkovi. Omylem jsem ti o něm řekla. Zajímala jsi se o něj. Pravdu bych ti nikdy neřekla. Teď když obě stojíme na jiné straně, bych ti chtěla něco říci. Martin byl velice silný. Dělal vše. Též s bolestí chodil mezi lidi. Zvládal to. Poslední úkol také nedal. Skončil přesně tak, jako ty. Promiň mi za vše. Mělo to být celé jinak. Měla jsi žít. Je to všechno moje chyba. Chci vrátit všechen čas. Chci být zase s tebou. Budeš mi chybět. Promiň mi za vše. Tohle si nikdy neodpustím. Doufám, že se tam na druhé straně bez lidí máš lépe. Někdy se uvidíme". Hází poslední pátou červenou růži na hrob. S brekem odchází v dešti ze hřbitova domů.