Pocit beznaděje

10. díl

Bratrovi přichází zpráva. Vytahuje svůj mobil z kapsy. "Budeme muset jít. Tak ahoj ve škole". Loučí se vzájemně. Konečně odcházíme z místa k poslednímu zboží na seznamu.
Jdeme k pokladně. Ve frontě stojíme. Pomáhá mi vylézt z nákupního vozíku. Prodavačka by neměla radost, kdyby viděla 15-ti letou holku sedět tam, kde se nemá.
Po vyčkání ve frontě platíme svůj nákup a odcházíme na parkoviště k autu. Tašky dáváme do auta. Bratr vrací nákupní vozík a odchází si sednout do auta. Též i já. Odjíždíme domů. Zcela unavená už nemající na nic náladu. Nejraději bych spala. Doufám, že tento den už nikdy nenastane znovu. Pořád na něj ale myslím. Ty jeho krásně modré oči. Bohužel můj strach je větší. Kdyby mě více poznal, mohlo by se stát něco hrozného. Třeba by se mi vyhýbal. Též druhý problém je, že neumím komunikovat s cizími lidmi bez zádrhele.
Po přemýšlení mě vyrušuje bratr. "Jsme doma. Je ti dobře? Jsi nějak červená". Asi moc přemýšlím nad Michalem. Bezva, co teď? Tak lhát bych uměla dobře. "Jsem v pohodě. Jen je tady vedro". Bratr jako odezvu bere smích. Vystupujeme z auta. Z kufru bereme tašky. Odcházíme do kuchyně. Pokládáme tašky na stůl. Jenže Lukáš zřejmě také myslí na něco jiného, než na realitu. "Sakra. Zapomněl jsem zamknout auto. Hned budu zpět". Odchází ven. Já mezitím uklízím koupené jídlo do ledničky. Nevím co tam bratr dělá tak dlouho, ale po uklízení odcházím do pokoje. Ulehám rovnou na postel. Dnes byl náročný den. Netrvá dlouho a usínám.
Ráno mě probouzí bratr. "Sáro, vstávej, škola". Moc času na spaní nemám. Kolik je? Nezazněl mi ani budík. Sedám si. Bratr s úsměvem čeká, až stoupnu. To dělám, ale odcházím ke stolu. Zvedám svůj mobil do ruky. "Děláš si ze mě legraci? Vždyť je pět. Já vstávám v šest". Se smíchem odchází. Nic mi na to neřekl. S nechutí něco dělat po brzkém ránu, beru oblečení a odcházím do koupelny. Zamykám za sebou dveře. Jak mě má bratr na starost, tak je celkem i otravný. Věřím, že by sem vlezl. Svlékám že sebe oblečení. Vcházím do sprchy. Pouštím teplou vodu. Velmi příjemná. Hlavou mi probíhají myšlenky na včerejší den v obchodě. Jen na Michala. Mám ho teď ráda ještě více, než předtím. Kéž bych uměla mluvit před ostatními. Kdybych tento strach někdy překonala, byla bych velice ráda. Jenže já to nikdy nedám. Z přemýšlení odcházím ze sprchy. Oblékám si dnešní oblečení do školy. Odcházím rovnou do kuchyně. Bratr nikde. Beztak si šel lehnout. Z ledničky beru mléko. Ze skříně vedle zase cereálie se lžičkou. Rychlejší snídani neznám. Jím pomalu. Stejně času dost. Po deseti minutách přichází Lukáš. "V koupelně ti to nějak trvalo. Možná bylo lepší tě probouzet dříve. Jedeme". Překvapilo mě to. To jsem asi musela v koupelně přemýšlet dlouho. Nemám ani pojem o čase. Dívám se na displej mobilu. Půl osmé. Stoupám a dávám misku na kuchyňskou linku. Společně odcházíme do auta. Dnes to bere rychleji, než obvykle. Ale provoz na silnici nepřestává sledovat. Po chvilce stojím před školou. Vybíhám rychle do třídy. Lepší, jak jít pomalu. Ve třídě si sedám na své místo hned vedle Lei. "Ahoj Sáro. Připravená na další úkol?". Povídá to s radostí. Já to trochu nerada slyším. Pokud dobře slyším, tak tohle by měl být předposlední. To už je za polovinou. "Nejsem, ale povídej". Nikdy nemohu být na toto připravená. Není to nic lehkého. Ostatní to prostě nevědí. Pro ně je život lehčí. S úsměvem mi povídá další její nápad. Tedy vzatý od jejího kamaráda. Ten to má od dědečka. "Dnes po škole jdeme ke mně. Přijíždí bratranec z Anglie". Nerozumím, co je na tom těžšího, než sama nakoupit. Ale raději mlčím. Nechci nic zakřiknout.

Po odtrpených dlouhých hodin ve škole společně odcházíme k Lei domů. Povídáme si o čemkoliv. Naštěstí ne o Michalovi. Buď si nevzpomíná nebo mě chce ušetřit a přijde něco hrozného. Smějeme se celkem dost. S ní se člověk nenudí. Jen před jejím domem stojí nějak moc aut. "Leo? Kolik aut tvůj bratranec vlastní?". Stojí tady pět aut. Z čehož jedno je její rodičů. Směje se mi. Mám strach. "Má jedno. Jen pravda je taková, že je zde i se svou přítelkyní a mám tady i babičku s dědou. Plus taťky kamarád". Cože?! Tolik? Chce se mi utíkat z místa domů. Tohle mi neřekla. V mém výrazu už dokáže vše vyčíst. "Neboj, zůstanu s tebou. Seznámím tě a půjdeme ke mně do pokoje". S menším strachem vycházíme dovnitř. Obývací pokoj mají hned vedle spojený s halou. Všichni nás sledují. Začínám být nervózní. Přesto s kroky k ním zdravím její rodinu. Též i Lea. Můj hlas slyší méně. Nedokážu mluvit nahlas. Naštěstí mě její rodiče už znají. Lei mamka je doktorka. Chodím k ní. Ví, čím si procházím. Taťka Lei to zase ví od její mamky. Všichni nás zdraví nazpět. Ani ne po minutě kamarádce po pravé straně někdo volá. "Promiň. Hned budu zpět". S omluvou odchází do vedlejší místnosti kuchyně. Zvedá svůj hovor. Zůstávají zraky na mě. Taťka Lei na mě mluví. "Sedni si k nám. Její volání trvá věky, ať neprostojíš celý den". Necítím se dobře. Ale raději si jdu sednout. Její taťka mi uvolňuje místo vedle něj. Nervozita stoupá. Též i mé doufání, aby mě ignorovali. Jako kdybych tady ani nebyla. Jenže tu pro ně jsem. Lei mamka začíná. "Jak jde škola? Dlouho jsme od Lei o tobě nic neslyšeli". Polykám uvnitř slinu. Obávám se mých prvních slov. Nechci mluvit. Zvláště před tolika lidmi. Dělá mi to velký problém. Konec konců se snahou s úsměvem odpovídám trochu koktavě na otázku. "Jde to. Učení máme teď málo". Jenže pokračuje bratranec kamarádky. Ráda ho poznávám, ale ne slovy. Raději jen pozoruji. "Vy teď obě končíte základní školu, že? Už máš jasné, kam půjdeš?". Se snahou o klid odpovídám stejným stylem jak před chvílí. "Přišel mi dopis, že mě berou na veterinu. Tak asi tam". Zvládám to. Jenže vidím Leu. Končí hovor a jde k nám. Už z dálky na nás mluví. "Beru si ji zpět. Budeme v pokoji". S radostí si stoupám a odcházím k ní. Rodiče pouze souhlasí.
V pokoji si sedáme na její postel. Není mi moc dobře. Třesou se mi ruce. Ale vím z čeho. To už u silné sociální fobie bývá. "Gratuluji, zvládla jsi další úkol. Zbývá ti poslední. Jen jsi celá bílá. Není ti nic?". A ještě se bude ptát. Jako kdyby to nebylo jasné. Možná by si o mé nemoci mohla přečíst něco málo na internetu. "Nechala jsi mě tam. Nesnáším mluvit s lidmi. Víš, jak mě to stresuje?". Cítí se špatně. Zřejmě doopravdy nic o mé nemoci neví. Rozumím ji. Lidé jsou příliš líní zjistit si informace. Proto také bývám často odsuzována ostatními za mé mluvení. Nemohou si to zjistit. Ten důvod je nezajímá. "Promiň. A co Michal? Něco nového od doby vašeho setkání v parku?". S úsměvem na mě hledí, jako kdyby mě neviděla několik let. "Stále nic nového není a nebude". Nakonec mě neušetřila této konverzace ani utrpení při mluvení s její rodinou. Mohla jsem to čekat.