Pocit beznaděje

8. díl

Vracím kamarádce peníze. Stále se strachem. "Tam už mě nikdo neuvidí. Jedině přes mou mrtvolu". Zasmála se. Pro ní je to jednoduché. Nemá tak nízké sebevědomí. S klidem si pokecá s kýmkoliv kdo kolem projde. Takové štěstí já nemám. "Ale Sáro. Zvykneš si na to. Pojď, jdeme jinam". Pouze kývu na souhlas. Odcházíme pryč z areálu obchodního domu. V tomto momentě mě nijak netrápí kam jdeme. Prochází tudy plno lidí. Nemám to ráda. Bezpečné místo pro mě je domov.
Celou cestu si povídáme. S Leou je vždy o čem. S ní se člověk dokáže zcela vžít do nejlepších chvíl, kdy zapomenete na realitu. Tak jako já. Stojíme v parku mezi plno procházejícími lidmi. Následuji Leu. Sedá si na lavičku. Napodobuji její kroky. Sedám si vedle ní. Nechápavě pozvedávám obočím nahoru. "Můžeš mi vysvětlit, proč zrovna sem? Úkol mám hotový. Proč mi to děláš?". Rozhlížím se kolem sebe. Naštěstí lidé prochází rychle. Nemám důvod mít strach. Jenže ten strach mám. Zcela bezdůvodný. Nedokážu jej překonat. Za ty léta stále čekám, že to odezní samo. Jenže ono nic. "Víš... tvůj úkol pokračuje. Lidé se sociální fobií mají strach jíst na veřejnosti. To je konec třetího úkolu". Zůstávám na ní hledět. Kývla na jídlo držící v mých rukou na náznak mého pokračování. Nemohu se vzpamatovat. Cože to po mně chce? Nechává mi prostor. Po chvíli reaguji pro zpětnou odpověd. "Jenže já nemám hlad". S těmito slovy mi to hned vyvrací. Jistě, že neumím moc lhát. Muselo by jít o něco vážnějšího. Též jí pomáhá mé kručení v břiše. Že zrovna teď. Život mě nesnáší. Směje se mi. "Když lžeš, tak se to alespoň nauč. Přeci to nevzdáš. I můj kamarád zvládl třetí úkol". To mě zarazilo. Vyznělo to tak, že nedal ty ostatní. Toť mě zajímá právě nejvíce. Její kamarád a zkušenosti. "Počkat ... on jako nedal všechny? Proč mi o něm něco neřekneš?". Nevypadá šťastně. Jak to mám brát? Raději navazuji na mou poslední větu. "Promiň". Vzhlíží mi do očí. "Bojoval až do konce. Byl rád za každý splněný úkol. Nevymyslel si je on. Trpěl tím i jeho dědeček. To po něm je měl. Dal je mě, protože tě zná. Máš mě jako oporu. Věřím ti". To je hezké. Rozhlížím se znovu kolem sebe. Nikdo se nedívá. Opatrně rozbaluji jídlo v sáčku. Beru jej do ruky. Naposledy se dívám kolem sebe. Nikdo se nedívá. Pomalu a opatrně kousám první sousto. Hlavně pomalu. Mohlo by mi to spadnout z úst. Nechci se ztrapnit. Mám pocit, jako kdybych se ztrapňovala každou chvíli. Ještě jednou dávám jedno sousto. Více nedávám. Zhroutila bych se tady. Vzhlížím ke kamarádce. Rozumí mi. "No dobře. Uznávám ti to. Příště nebuď tak napjatá. Lidé nečekají na každou tvou chybu. Řeší své problémy". To se ji řekne. Vím, že to není zcela v pořádku. Jenže to jde docela těžce napravit. Ostatní se prostě nají. Co je na tom? My se sociální fobií musíme čekat až budeme pryč od lidí. Při nejhorším nejíme třeba půl dne. Čekáme na jídlo až doma.
Po nějaké té době navazujeme jiné téma. Jenže atmosféru plné zábavy nám přerušují dva kluci. Stojí před námi. Jeden z nich ze mě nespouští oči. Odvracuji zrak jinam. Kamkoliv, jen ne do jeho modrých očí. Nechávám mluvit Leu. Ta se v tom vyžívá. "Ahoj. Můžeme vám nějak pomoct?". Též bude zřejmě mluvit jen jeden. Druhý kluk má zrak jen na mě. "Ahoj. Jmenuji se Marek. Tohle je Michal. Pomoct byste nám mohli". Svůj pohled věnuji pouze zemi. Nevím, zda-li používají nějaké gesta. Jen nerozumím jejím konverzacím. Lea naštěstí pokračuje beze mě. "Já jsem Lea. To je Sára. Méně komunikativní. Ale to vůbec nevadí. Michale, co kdyby jsi s ní někdy někam vyrazil?". Hned začínám vnímat situaci. Dívám se přímo do očí Michala. "Moc rád". Je v tom plno problémů. Snad se nezačnu červenat. Rychlostně reaguji zpět. "Promiň. Poslední dobou nemám čas. Už musím jít". Zvedám se z místa. Kluk ze mě nespouští oči. Začínám se červenat. Rychle otáčím směr. Odcházím pryč. Lea mě po chvíli dobíhá. Ne moc šťastná. "Děláš si legraci? Ten kluk z tebe ani nespustí oči a ty použiješ tak slabou výmluvu? Proč bys to dělala?". Někdy je vtipné sledovat reakce Lei. Každý má jiné záliby. Nemohu komunikovat s opačným pohlavím. Nezvládám to. "Vážně to tak šlo poznat? Michal Čermák. Sleduji ho dlouhou dobu. Chodí na školu s mým bratrem. Je mu 18 let. Jediný důvod útěku z místa je, že ho mám velmi ráda. Zamilovala jsem se do něj. Zpanikařila jsem a odešla. Nevím, co mám dělat. Není to tak jednoduché, jak si myslíš". Lea zůstává hledět na Sáru. Překvapilo ji to. Tohle o své kamarádce nevěděla. My s touto úzkostí dokážeme skrýt plno informací o sobě.