Pocit beznaděje

3. díl

Každá má cestu domů jiným směrem. S loučením utíkám na autobus. Ohlížím se pouze na zem. Zraky lidí mě akorát znervózňují.
Při mém příchodu na autobusové nádraží zrovna přijíždí můj autobus. Dnes tu moc lidí nestojí. I tak stojím ve frontě. Po chvilce na mě přichází řada. Začínají se mi potit ruce. Tentokrát se paní přede mnou posunuje do uličky mezi sedadly. Řidič na mě má nyní výhled. Znervózněná se snažím říct cestu. Nechápu, co je těžké na zaplacení cesty domů. Ten strach vždy výjde sám. Svým tichým hlasem měnící na milejší zvládám zaplatit. Řidič naštěstí ví, kam jezdím. Odcházím si sednout za ostatními lidmi. Hledám místo, kde nikdo nesedí. V zadní části bývá většinou prázdno. Tam si také usedám.
Cestu věnuji čekáním. Bývám buď na mobilu nebo výhledem ven z okna. Po dvaceti minutách vystupuji na mé konečné zastávce. Rychlým krokem směřuji dom. Naproti po chodníku jdou dvě ženy vedle sebe. Povídají si. Ne že bych je nechtěla pozdravit. Jen to nezvládnu. Tento problém řeším přecházením přes cestu na druhou stranu. Normální lidé nepochopí. Kousek před mým domem přecházím zpět na původní chodník. Zatáčím do uličky, kde mám výhled na náš dům.
Odemykám hlavní dveře. Zrak mi hned padá na mé usměvavé rodiče s dobrou náladou. Většinou bývají unavení. Zajímá mě důvod jejich radosti. Pátek dnes není. Spíše naopak. První den v tomto týdnu. "Ahoj, co ta dobrá nálada?". S úsměvy a s pozdravem mě vítají doma. V ruce mají též dopis. "Ahoj, Sáro. Přišel ti dopis ze střední školy". Pomalými kroky kráčím blíže k rodičům. Mamka natahuje svou ruku s dopisem ke mně. Opatrně jej beru. Stále bych ráda věděla jejich důvod úsměvu. Beztak mě na školu neberou, ať už je to jakýkoliv důvod. Je plno lidí, co jsou lepší jak já. Otevírám dopis. Očekávám další selhání. Beru psaný papír do rukou z obálky. Začínám číst. Jenže po chvíli ten úsměv mám i já. Vše oznamuju čekajícím rodičům na mé prohlášení: "Oni mě vzali". S radostí v této místnosti mě rodiče objímají. Přeji si, aby tato chvíle nikdy neskončila. Domů přichází i bratr hledící na naší radost. Nechápavě na nás hledí. Taťka mu vysvětluje situaci: "Tvá sestra je budoucí veterinářka". S úsměvem přichází blíže ke mně. "To ti gratuluji. Třeba se více rozmluvíš". Z toho si už nic nedělám. Rodina si ze mě  stále bude dělat legraci. Jen kdyby věděli, jak těžké je s tím strachem žít. To nikdy nepochopí, dokud nezažijí. Kord když já s tím žiji devět let. Od mé první třídy. Ze začátku jsem si to neuvědomovala. Časem na to přijde každý. Ale i přesto mě to dokáže uvnitř mě ranit. "Půjdu do pokoje si dělat úkoly". Stále s úsměvem odcházím do pokoje.
Zavírám za sebou dveře. Mizí mi úsměv z tváří. I doma musím předstírat, jak mi to nevadí. Přitom bych nejraději za to všechny zabíjela. Místo dělání svých úkolů si pouštím notebook. Usedám na postel s notebookem na nohou. Zapínám seriály a takto vypadá můj den. Nedokáži se bavit. Všechnu radost mi ničí lidi. Pro mě být mezi lidmi není vůbec zábavou. Spíše čekám, kdy budu moct být sama. Též u seriálu usínám.
Probouzí mě volání mamky na večeři. Vypínám notebook. Odkládám jej na stůl. Vycházím z pokoje do kuchyně. Stále mají dobrou náladu. Proč mně mizí tak rychle? Přisedávám si vedle bratra. Naštěstí se mohu v klidu najíst. Před rodinou mi to nedělá problém.
Po večeři pomáhám mamce umývat nádobí. Taťka se svým synem mají v televizi fotbal. Na konci této práce se ptám své mamky: "Mami, máš mě ráda takovou jaká jsem?". Tato otázka mě zajímá už dlouho. Jen je těžké se na ní zeptat. Odkládá talíř zpět na kuchyňskou linku. Věnuje se pouze mně. "Sáro, proč se na to ptáš? Jsi má dcera. Vždy tě budu mít ráda". Vidím svého taťky, který stojí ve dveřích. Tomu jsem se chtěla vyhnout. Teď to budou řešit. Vše slyšel. "Asi jsem unavená. Půjdu spát". Odkládám utěrku přes židli. Nic neříkají. Odcházím rychle do pokoje. Ulehám do postele. Myšlenky mě nenechávají spát. Jaká blbost opět vyšla z mých úst? Z tohoto důvodu se bojím projevu na veřejnosti. Tady to ještě ustojím.
Po nějaké té době usínám se špatnými pocity. Závidím mé rodině. Nebojí se žádného trapasu. Dokáží si ze sebe dělat legraci. Což to já dokážu v sobě hledat jakékoliv nedostatky a mé nízké sebevědomí. Bohužel, už je to tak.