Pocit beznaděje

12. díl

Pokládám své jídlo na stůl. Sama si pak sedám na postel. Se svými myšlenkami proklínám celý svůj život. Zase pouze mlčím. Chci jej oslovit. Jenže můj strach převládá nad přáním.
V místnosti už nejsem sama. Sdílím ji společně s Michalem. Přichází s úsměvem na tváři. Též i s otázkou. Sedá si vedle mě. "Smím ještě pozdravit? Nebo mě budeš nadále ignorovat?". Nenapadají mě žádná správná slova. Přemýšlím co nejrychleji. Dříve pokládá další otázku. "Proč se mi vyhýbaš?". Nějakou tu chvíli trvá, než přicházím na správnou odpověď. Svým tichým hlasem odpovídám. "Promiň. Jen nemám čas". Z trapné výmluvy mě naštěstí zachraňuje vyzvánění mobilu. Beru svůj mobil do rukou. Střetáváme se pohledem. Poprvé mu zblízka vidím do krásně modrých očí. Jen na pár vteřin. Rychle odtrhávám pohled jinam. Sedí dál. Později se zvedá a odchází z pokoje. Já Lei zvedám hovor. "Ahoj, Leo. Potřebuješ něco?". Vyčkávám na její odpověd. Zní zcela klidně. "Ahoj. Volám ohledně úkolů do školy. I toho druhého. Stále nic?". Takové podezření zeptání se na úkol s Michalem mi probíhá celou dobu v myšlenkách už od zvednutí hovoru. "Stále na tom pracuji. Je to velmi těžké. Potřebuji čas". Chvíli nastává ticho. Prolomuje jej Lea s vyprávěním o dnešním dnu ve škole a seznamu úkolů. Po celou dobu volání mi slzí oči. Stačí nám deset minut hovoru. Končíme jej. Po skončení volání se mi hrnou slzy do očí. Přibývají stále více. Uvědomuji si jednu velkou chybu. Můj strach mě dohání na pokraj života. Nechci přijít o kluka, kterého mám ráda. S mými výmluvy tam brzy skončím. Nerozumím ničemu. Touto úzkostí trpí malé procento lidí. Tak proč zrovna já? Cítím beznaděj. Potřebuji být zase šťastná. Jak k tomu mám docílit? Z brečení mě začíná bolet hlava. Chci alespoň chvíli zažít, co je to žít bez starostí a strachu. Nezvládám to. Začínají se mi vybavovat všechny mé špatné vzpomínky na minulost. Jak ty pravdivé, tak i nepravdivé. Je toho na mě moc. Bojuji s tím v mě hlavě. Bohužel se už na nic nezmůžu. Ztrácím vše.
Odcházím z pokoje přes chodbu do vedlejší místnosti. Nachází se zde koupelna. Má pesimistická stránka je zpět. Sama to nezvládám překonat. Vše, na co se podívám, se mi hroutí před očima. Beru jednu z žiletek z poličky u zrcadla. Nedokážu žít s touto chybou. Potřebuji cítit úlevu. Opět jsem pro všechny zklamáním. Zavírám dveře. Sjiždím zády po dveřích na zem. Se slzami v očích nastavuji před sebe zápěstí. Pomaličku začínám cítit úlevu. Ze zápěstí mi stéká proud kapek krve. Cítím se lépe. Jenže chci více. Řezám se ještě párkrát. Tolikrát, pro mé utěšení. Pokládám žiletku vedle sebe na zem. Nechávám krvácet své zápěstí. Přemýšlím nad tím vším, co se děje kolem. Mám pocit, jako kdybych už vše ztratila. I část sebe. Zvedám se ze země. Oplachuji žiletku od krve a pokládám ji zpět na původní místo. Své zápěstí oplachuji též vodou. Snažím se o zastavení krve. Nebylo to nijak hluboké řezání. Stačí pár minut. Krev přestává téct. Ze šuplíku u zrcadla beru obvaz. Omotávám jej kolem zraněného zápěstí. Po skončení celého úklidu a ošetření odcházím do pokoje.
Hned při příchodu mi mobil oznamuje novou zprávu. Ze všeho nejdřív si oblékám mikinu. Až potom beru mobil. Je to zpráva od Michala. "Promiň, že ruším. Chci jen znát odpověď. Proč se mi tak vyhýbaš?". Též bych ráda věděla. Přesnou odpověď neznám ani já. Nechci o něj přijít, jenže tou snahou o to, ho ztrácím ještě rychleji. "Nevyhýbám se ti. To se ti jen zdá. Mám dost starostí se školou". Po příchodu zpětné rychlé odpovědi mě překvapuje. "Pomůžu ti. Ty na oplátku se mnou půjdeš ven. Stále se mi nevyhýbáš?". Je hrozně milý. Málokterý kluk má tolik sebevědomí oslovit holku osobně a nepřestávat. Takových si vážím. Jen pak je tu opačný člověk, jako já. Nízké sebevědomí bez komunikačních dovedností. "Promiň. S tím mi nemůžeš pomoct. Mám toho dost. Měla bych začít. Ahoj". Po odeslání této zprávy rychle vypínám WiFi. Velice rychle začínám litovat takové chybě. Můj strach ovládá můj život. Všechna úleva od řezání přichází zpět. Ještě s horšími výčitky. Opět vše kazím. K tomu budu vlastnit pár jizev na zápěstí. Hrnou se mi slzy do očí. Netrvá dlouho a už brečím. Lezu na mou postele pod peřinu. Schovávam se před světem. Nemohu přestat myslet nad mými chyby. Cítím se vyčerpaně. Nakonec usínám. To je jediný útěk z reality.