Pocit beznaděje

2. díl

Pomalými kroky kráčím dovnitř. Procházím chodbou plnými lidmi k mé skříňce. Pociťuji všechen zrak na mně. Pravda je taková, že se nikdo nedívá. Pouze uvidí můj trapas, který bych mohla způsobit.
Po mnoho krocích docházím na místo cíle. Moje emoce se uklidňují. Pouze zvládnout dobře otevřít skříňku. To naštěstí zvládám. Vyndávam zbytek mých učebnic na dnešek. Jsou pouze dvě. Hned zavírám dvířka a rychlými kroky odcházím do třídy.
Cestou tímto směrem potkávam jediného člověka, kterého chci vidět. Svou kamarádku. Tak moc ráda chodím vedle ní. Klesá riziko nepříjemných trapasů na menší. "Ahoj Leo, nechala jsi mě sama projít touto chodbou". Pouze se usmála. S úsměvem odchází do třídy. Následuji ji. Ve třídě není mnoho lidí. Teprve většina přijde. Sedám si k lavici vedle kamarádky. Nedává mi smysl, proč by mi neodpovídala. "Leo? Děje se něco?". Svůj pohled upírá na mě. Čekám na nějakou odezvu. Jakoukoliv. Stále se usmívá. Nevím, co mám čekat. Naštěstí mi to ulehčuje. "Sáro, mám geniální nápad. Nápad, jak tě zbavit tvého strachu". Tak to by bylo super. Jen předem vím, že to bude špatný postup. S kývnutím značím její pokračování ve slovech. "Měla jsem kdysi kamaráda, který překonal přesně tento strach. Ale potřebuji vědět, zda-li do toho dáš vše, když ti řeknu jak". Pokusit se mohu. Jen ostatní lidé vůbec netuší nic. Co se jim zdá lehké, pro mě se stává neuskutečnitelné. Sama nevím proč. Vždy mám odhodlání pro své překonání. Místo toho končím útěkem. Nejhorší na tom je, že si tuto psychickou nemoc uvědomuji. Vidí mé rozhodování. Snaží se mi ještě ulehčit situaci. "Začneme od nejlehčího. Nemusíš se ničeho bát. Vždy tu budu pro tebe". Ani tyto slova mi moc nepomáhají. Vše je pro mě těžké. Tak ráda bych mluvila s ostatními beze strachu, aniž bych se začala červenat či koktat. Konec konců, jak jinak jej překonat. "Jak to tvůj kamarád dokázal?". Svým pohledem sjíždí na stůl. Řekla jsem něco špatně? Obávám se všeho. Je to jediná má kamarádka. Po jejich následujících slov usuzuji, že je v pořádku. "Měl pět úkolů, které chtěl splnit. Pomohli mu více, než si myslel. Možná méně otázek a rovnou se dát do práce?". Když pomohli jemu, proč by nepomohli mně? Jediný můj cíl v životě mám zbavit se strachu. Znovu pouze přikyvuji. Dávám znát začátek této hry. Též z toho nemám dobrý pocit. Spíše větší strach. "Začínáme zítra. Čekej na mě před školou". S oznámením zvonění na hodinu pouze přikyvuji. Ostatní spolužáci přichází do třídy. Usedají na svá místa.
Zanedlouho přichází i učitel. Učí matematiku. Předmět, který nemám ráda. Neumím jej. Vidím neznámá čínská čísla nezapadající k sobě. Zapisuje do třídní knihy docházku. Po chvíli oznamuje třídě dnešní zkoušení. Tak moc doufám, abych nešla já. Vždy se ponížím. Akorát vystojím důlek hanby na místě. Celá třída je zticha. Po chvíli učitel vypouští z úst slova. "K tabuli dnes jde Neumannová Sára. Máš tady jen jednu známku". S těmito slovy se mi začíná navalovat horko. Cítím pomalu sevřený krk. To bude trapas. Nezvládnu to. Je zde ještě nějaká šance zmizení? Pomalým pohybem se zvedám. Ostatní si oddychují. Přicházím k tabuli. Všichni na mě hledí. Už teď to nezvládám. Třesou se mi ruce. Beru křídu do ruky. Začíná diktovat příklad. Píši ho před sebou ve výšce mých ramen. Zacláním tak výhled na mé psaní.
Po diktování příkladu stojím. Teď přichází čas pro přemýšlení. Jenže nemůžu. Ostatní mě určitě sledují. Stěží opustím tyto myšlenky. Nemohu se soustředit. Snažím se. Nezvládám to. Potřebuji pryč. Hned. Začínám zmatkovat.
Snaha soustředit se po několika vteřinách mizí. Jsem smířená s pětkou. Chci teď jen jedno jediné. Odejít z pohledů ostatních opět na místo v zadní části této místnosti. Odkládám křídu zpět na místo. Učitel vše chápe. S ne moc velkou radostí mě posílá s pětkou do lavice.
Usedám na židli vedle Lei. Plně šťastná lepšího místa. Pětku vždy řeším až později. Oddychuji si. Nemusím být zraky ostatních.
Zbytek času tohoto dne ve škole nebyl nijak nejhorší. Naštěstí Lea stála vždy u mě. Vycházíme spolu ze školy. Opět nejlepší pocit těchto dnů ve škole. Není nic lepšího. Leda tak zůstat navždy doma a nikdy nevyjít.