Pocit beznaděje

11. díl

Nechává to být. Jediné štěstí. Spíše po hodině konverzace mezi námi v pokoji přichází s novým nápadem. "Jdeme ven. Potřebujeme lepší výhled na lidi". Bere to s humorem. "To není vtipné. Až zjistím tvou slabinu, tak teprve uvidíš". Obě se smějeme. Tentokrát už to bereme obě s humorem. "Jenže nejsi schopna ani po deseti letech zjistit mou slabinu. Hodně štěstí". Má pravdu. Nechce být zranitelná. Dělá pro to vše. Přesný opak mě. "Protože se neotevíráš světu. Ani své nejlepší kamarádce". S dobrou náladou odcházíme ven.
Kousek od domu potkáváme znovu Michala s jeho kamarádem. Oni jsou snad všude. Dívají se na nás. Hned otáčím zrak jinam. Beru mobil do rukou. Kontroluji displej. Nikdo nevolá ani nenapsal. Nevadí. Jako nepravou výmluvu to použít mohu. "Promiň. Bratr mi píše. Musím dom. Ahoj". Bez zpětné odpovědi otáčím směr na druhou stranu. Uklízím mobil zpět do kapsy. Mizím rychle dom.
Doma vybíhám rychle schody do pokoje. Slzí mi oči. Lehám na svou postel. Začínají mi stékat slzy. Co jsem to zase provedla? To ho nemůžu jako normální člověk pozdravit a hodit mezi sebou krátký pokec? Ne, já ho ztratím touto hloupou cestou. Bojím se. Nechci ho ztratit. Tolik zbytečných chyb kvůli strachu. Nesnáším svůj život. S brekem usínám přítulená k mému jedinému plyšovýmu medvídkovi od rodičů na mé páté narozeniny.
Probouzím se s velkou bolestí hlavy. Včera bylo asi moc breku. Ležím dál. Jenže po chvilce přichází můj bratr. "Vstávej, je pátek. Škola volá". Ležím na břiše se snahou opřít se o ruce. "Prosím, nech mě ještě spát. Není mi dobře". Jenže mu úsměv nemizí. Pokračuji dál. "Myslím to vážně. Do školy chodím pravidelně. Myslíš si, že je to jen výmluva jak zůstat doma?". Popravdě ona to je výmluva. Z jednoho důvodu. Už nikdy nechci udělat trapas před Michalem. Poslední dobou ho potkávam každý den. Povoluje. Naštěstí je vychovaný po rodičích a ne po nějakých satanech, jak dnešní děti. "No dobře. Odpočiň si. Já už tedy jedu. Kdyby něco, tak volej". S úsměvem odchází pryč z pokoje. Po pár minutách slyším nastartovat auto. Po chvilce je klid. Odjel do školy. Po hodině odpočívání beru svůj mobil do rukou. Zapínám WiFi. Hned mi přichází oznámení zprávy od Michala. "Zdá se mi to, nebo se mi vyhýbaš?". Je to pravda. Vyhýbám se mu. Nechci udělat trapas. Přemýšlím nad tou správnou lží, kterou mu napsat. Odepisuji jednoduše. "To se ti jen zdá". Zároveň s odesláním přichází další zpráva. Ta je od Lei. "Jsi v pořádku? Chybíš mi tady". S úsměvem odpovídám textově na její ustaranou zprávu. "Jen ranní nevolnost". Odkládám mobil na stolek vedle mě. Ještě chvíli si užívám válení se na mé posteli. Po několika minutách se zvedám. Dnes jsem stejně celý den doma. Bylo by divné se u bratra vymluvit na nemoc a jít pak ven. Dnes jakoukoliv hygienu odkládám. Vlasy dávám do drdolu. Pouze se převlékám do jiného oblečení. Potom zapínám svůj notebook. Celou dobu hraju multiplayer hry. Dost rychle utíká čas. Jenže někdo mluví. Lekám se. Mám sluchátka. Ale nejsem připojena k ostatním hráčům na aplikací volání si. Rozhlížím se kolem sebe. Odhazuji sluchátka. Dost se lekám. Vedle mě stojí Lea. Směje se mi. Nic se právě nestalo. Naštěstí neví, co mi probíhalo hlavou. Vypínám rychle notebook. "Leo? Co ty tady?". Stále se smíchem mě pozoruje. "Též tě ráda vidím. Dnes jsi nepřišla. Tak ti chci oznámit poslední úkol". Začínám mít strach. Tomu jsem se též mohla vyhnout. Nijak mi ta hra nepomáhá. Spíše pociťuji větší nervozitu. "Tak povídej". S napětím čekám, co vypadne Lei z úst za poslední úkol. "Poslední úkol budeš mít s jednou výhodou. Máš čas tři dny". To nemůže být tak špatné. Nechává mi dlouhou přípravu. Oddychuji si. Mezitím pokračuje dál ve vysvětlování. "Úkol zní prostě. Sama od sebe oslovíš svého vysněného kluka. Obě víme, o koho jde. Hodně štěstí". Začínám si odkašlávat. Cože to právě řekla? Jak to může říct tak jednoduše? Snažím se to vstřebat. Dává mi čas. Nedokážu mu pomalu odpovědět ani po jeho otázce. Natož to provést naopak. Můžu si to představit v hlavě. To mi jde dobře. "To myslíš vážně? Končím. Tohle nezvládnu. Mám k tomu i důvod. Raději budu sledovat jeho šťastný život z povzdálí beze mě, než ho zcela úplně ztratit. Mohla bych mu zničit život. Nesnášel by mě a já bych si to vyčítala". Zůstává narozdíl ode mě klidná. To byl mezi námi vždy ten rozdíl. Ona vždy klidná a já vždy natolik stresující, už jen kvůli kontaktu s lidmi. "Sáro, prosím tě. Ztratíš ho pouze svým nezájmem. Překonej svůj strach a budete šťastní oba. Zvládneš to". Odchází z pokoje. Ani na vteřinu se mnou neztratila úsměv. Tento úkol zní docela jako velká výzva.
Stále se nemohu vzpamatovat. Vstřebávám všechny informace. Po nějaké té době dostávám hlad. Hlavně mi to oznamuje mé břicho. Nesnáším to kručení. Zvláště ve škole při tiché hodině. To je vždy trapas. Ale stále nerozumím proč mi kručí břicho ve škole, když nemám tolik hlad. A když jsem doma s velkým hladem, tak málo kdy kručí. Odhodlaně se zvedám se židle. Opatrně scházím schody dolů směr kuchyň. Zůstávám stát se zraky na dva kluky. Jeden je můj bratr a druhý je Michal. Tak už nemohu zůstávat ani doma. Tohle je možnost dát poslední úkol. Vynechávám to. Bratr má jako vždy starost o mě. Rodiče mu mně dali na hlídání. Stále je starší. "Už jsi v pořádku? Zítra přijíždí rodiče. Zkus vydržet do zítřka". Oba se smějí. Pokouším se o falešný úsměv. Při stresu a nervozitě mi nejde se smát. Dodává ještě poslední větu. "Zůstaneš tady alespoň na chvíli s námi?". Nechci, ale zároveň chci. Michala bych mohla sledovat celý den. Budu si muset postačit s fotkou. Pro nesouhlas kývu do stran s tichým hlasem zároveň. "Nechci, díky". Odcházím k ledničce. Beru jídlo a odcházím rychle do pokoje.