Pocit beznaděje

13. díl

Do reality se vracím hned po probuzení. Nemohu uvěřit, že ten čas spaní jde tak rychle. Naštěstí dnes máme sobotu. Nikam nemusím. Rodiče dnes přijíždí z pracovní cesty domů. Má nálada se po včerejšku nijak nezměnila. Stále si vyčítám své chyby. Ať už ty, co jsem provedla včera nebo před rokem. Nezvládám to. Leze mi to na mozek. Myslím na to nejhorší. Nikdy ten strach nepřekonám.
Z pesimistických myšlenek mě osvobozuje zpráva od Michala. "Ahoj". Červenám se. Stále mám šanci o něj nepřijít. Jenže nemohu jen tak s ním mluvit. Nejde to. A já sama nevím ten důvod. Strach a úzkosti mě omezují. Psát je lehčí. Při psaní může nastat malé procento trapasu. Odpovídám mu stejnou odpovědí. "Ahoj". Vyčkávám na další zprávu. Dočkávám se brzy. Jen chvíli nechávám zprávu nezobrazenou. Abych nevypadala jak poblázněná do něj. Dávám tak minutu. Poté zobrazují zprávu. "Směl bych vědět, jestli sis rozmyslela mou včerejší nabídku?". Ráda bych si ji rozmyslela. Chci s ním trávit čas. Doopravdy hodně. Jenže nemohu. Proč se tohle muselo stát zrovna mně? Za co to mám? Můj bratr nemá snad žádnou negativní vlastnost. Pak přichází řada na mě. Nekomunikativní s mnoha chyby. Už několikrát mi hlavu probíhalo, zda-li rodičům nejsem spíše na obtíž. Ale zpět k věci. Odpovídám mu. "Promiň, nerozmyslela. Nemám čas". To je tedy výmluva. Lepší vymyslet nemůžu. Se špatným pocitem daleko nedojdu. Odepisuje mi ale dál. "Škoda, nevzdám to. Nikdy bych neřekl, že jsi sestra Lukáše. O to snazší tě vytáhnout ven". Kéž by. Tolik trpělivosti se mnou nikdo nemá.
Dnes mám v plánu jít ven. Po ránu provádím rychlou hygienu. Odkládám mobil do mé kapsy od džín. Beru svou mikinu. Mám velkou potřebu zakrýt mé zavázané zápěstí obvazem. Kdyby to viděla má rodina, tak už se z toho nedostanu. Odcházím z pokoje na chodbu. Sbíhám schody. Nikde nikdo. Vycházím hlavními dveřmi ven. Všímám si okolí kolem sebe. Konečně venku bez lidí. Což se divím. V osm ráno už lidé na vesnici vylézají. Oni už tak brzy pracují. Já většinou ještě spím. Můj obdiv k nim. Jenže stále nemohu dostat sebekontrolu. Mé myšlenky nemohou opustit tu bolest od přemýšlení. Všechny ty chyby. Vše se vrací zpět. Kde mám hledat pomoc? Jak si o ní říci? Nikdo mi nerozumí.
V pozdějších hodinách se už musím vyhýbat lidem. Akorát přecházím z jedné strany chodníku přes silnici na druhý chodník. Vím, je to trapné. Snad už se ale neohlíží zpět. Později to otáčím na polní cestu. Můj zrak věnuji díváním se na zem. Též na mě po chvíli někdo promlouvá. Má kamarádka Lea. "Ahoj Sáro. Tak jak jsi na tom?". V hlavě mám plno strašných myšlenek a teď tohle? Kdy budu mít od všeho klid? Nechci dál takhle žít. "Ahoj Leo. Dala jsi mi tři dny. Ne pár hodin. Potřebuji čas". Usmívá se. Nic jí nedokáže rozhodit. "Pro překonání strachu nepotřebuješ žádný čas. Musíš na to jít hned. Ale no tak, Sáro. Vzpamatuj se. Je to pouze strach". A já myslela, že mi rozumí. Jediná má kamarádka. Nikdo mi nerozumí. Štve mě to. S vyšším naštvaným tónem odpovídám. "Vážně? Zkus si to prožít. Prožij si ten strach z komunikace s lidmi, který ani pořádně nevíš, odkud přichází. Žij s tím několik let. S pocitem, že nic nezvládneš, nemáš se ráda. Vzdej se všech svých snů a poslouchej od všech jen ty kecy, že nemluvíš. Není to vůbec lehké!". Nezvládám to. Do očí se mi hrnou slzy. Později začínám i brečet. Nenechávám Leu dál mluvit. Slyšet více podceňování nepotřebuji. Vybíhám z místa rychle pryč. Běžím zpět domů. Kousek před domem vbíhám do náručí přímo Michalovi. Nedívám se kolem sebe. Ani toho moc nevidím. Slzy v očích mi trochu způsobují rozostření zraku. Zastavuje mě v jeho blízkosti. Nestíhám zamaskovat mé brečení. "Co se děje? Stalo se ti něco?". Tuto chvíli prožívám naposledy. Dávám odvahu na poslední slova. "Nic mi není".
Stále se slzami v očích běžím domů. Nestíhá mě zastavit. Běžím přes několik místností a překážek až do koupelny. Zavírám za sebou dveře, jenž ještě zamykám. Cítím se slabě. Též i ztraceně. Bolest neustupuje. Je to ještě horší. Mám strach. Vzpomínám si na všechny trapné chvíle z mého mládí. Všechny mé chyby. Všechno mě to dovádí na konec. Kdybych tenkrát neudělala tolik zbytečných chyb ... mohlo teď být vše jinak. Nechci nikomu ublížit. Jenže to jinak nejde. Lehám si do vany. Beru si nejostřejší žiletku. Hluboce se řežu na obou zápěstí. Cítím proud krve. Po pár minutách je mi dost nevolno. Naposledy myslím na mou rodinu a na Michala. Vše mohlo být jinak. Přes tenhle strach bych se nijak nedostala. Nemám na to. Na tomto světě není místo pro slabé lidi, jako jsem já. Po hodině plného utrpení ale i úlevy, umírám na vykrvácení. Jediná cesta z tohoto života.