Den 4 z 10.
Vzbudila jsem se asi v 11 a bylo mi hrozně blbě. Asi jsem něco špatnýho snědla. Rozhodla jsem se celý den strávit v posteli, i když nerada. Ještě jsem měla necelých 6 dnů a já je promarním v posteli. Pustila jsem si telku a jenom přepínala programy, protože všechno bylo ve francouzštině. Nakonec jsem narazila na nějakou hudbu, tak jsem to dala na míň a šla ještě odpočívat.
Kolem 2 mě vzbudil mobil, někdo mi volal. Alex? Omg, ne to fakt ne. Byla to Frances, jestli nechci jít večer zapařit. Radši jsem to odmítla, aby to nedopadlo stejně jako minule. Bylo mi líp, takže jsem na sebe něco hodila a šla se najíst... a potkala jsem Frances. S Chrisem. Na obědě v restauraci. Dělala jsem si, že jsem si jich nevšimla. Nejspíš to hráli stejně dobře jako já. Po jídle jsem si šla sednout do jednoho parku (parky tam jsou krásné a bylo pěkné počasí), sedla jsem si na trávu a s otevřeným blokem a připravenou tužkou pozorovala rodiny a páry. Nešla jsem cíleně nic psát, ale ráda píšu, když mě něco napadne, tak jsem čekala na můzu. Za pět minut jsem se našla, jak nepokrytě zírám na jednoho žhavýho kluka a přeju si mít v ruce kudlu, abych mohla zabít tu holku, co sedí vedle něj. A po dalších pěti minutách jsem si všimla, že je ten kluk zestrany až nápadně podobnej Alexovi. Vlastně i z jiných úhlů. A potom mi došlo, že to je Alex. Tady, teď a s nějakou holkou, která nejsem já. V tu chvíli jsem už chtěla mít v rukou kulomet, plamenomet, cokoliv. Zvedla jsem se s jasným účelem vypadnout odtud.
„Angee!“ Oh, shit. Tohle jsem přesně nechtěla. Pomalu jsem se otočila s překvapeným výrazem na tváři a potom nasadila přeslazený stowattový úsměv. „Alexi...“ „Co tu děláš?“ „Jsem na dovolený a, jé promiň, už budu muset jít.“ Zastavil mě. Koukal se mi do očí, až jsem se musela ošít. Bylo mi to nepříjemný. Měl fakt krásný oči, ale ne teď. „Zavolám ti,“ řekl po chvíli. Moc se mi neulevilo. Měli jsme stejnej mobil i operátora, neplatili jsme ani v zahraničí, pokud jsme si psali nebo volali spolu. Nebudu se mít jak vymluvit. Nasadila jsem další falešný úsměv, otočila jsem se a odešla.
Když jsem došla na pokoj, bylo mi zase blbě. A nebylo to z ničeho jinýho než z toho zavolání. Čekala jsem na něj, abych si hned mohla hrát na to, že mám zrovna hrozně moc věcí na práci. Sice jsem ještě nevěděla, co přesně, ale to přijde. A čekala jsem. Pořád nic. Po hodině mě to přestalo bavit (ve skutečnosti to bylo maximálně 10 minut, ale v tu chvíli mi to připadalo jako hodina), takže jsem si začla prohlížet a zkoušet oblečení, co jsem si koupila.
Po nějaký době mobil zazvonil a já byla jenom v džínech a podprsence, takže mě vážně nenapadlo se kouknout, kdo to je. „Ano?“ „Ahoj Angee.“ Měla jsem to položit. Chtěla jsem to položit. Vážně jsem chtěla. Ale jeho hlas mi tak chyběl. Přes mobil lepší než v reálu, aspoň dneska. „Ahoj,“ zašeptala jsem, protože jsem se na víc nezmohla. „Takže na dovolený, jo? Užíváš si to?“ „Ne tolik, jako s tebou.“ Ne, ježiš, co jsem to právě řekla? Asi se zabiju, tohle se stane jenom mě. Slyšela jsem nadechnutí. „Taky bych si to víc užil s tebou,“ zašeptal za chvíli, která se mi zdála jako věčnost. „Proč jsi mě ignorovala? Bylo to hrozný. Pořád jsem ti volal.“ Ooo, ne, vážně? Nevšimla jsem si toho sta zmeškanejch hovorů. „Chybělas mi. Pořád chybíš.“ Takový ty věty, který jsem si přála slyšet od něj celej život. Jenže on je nemyslel jako „chybíš mi, miluju tě nejvíc na světě“, ale spíš jako „chybíš mi, nemám s kym pokecat o dnešnim fotbalovym zápase“. A já se rozhodla to s nim hrát. „Taky mi chybíš. A co tady děláš ty?“
Zamilovala jsem se do týhle písničky a tenhle cover je boží (pro ty, co si to nemůžou pustit, je to Love me like you do, cover od Maxe Schneidera a Madilyn Bailey).
Mimochodem, Alex má předlohu v klukovi, kterýho jsem milovala až do těhle Vánoc, celkem 4 roky a shodou okolností (ne, to vážně není shoda okolností) se taky jmenuje Alex -.-
