Red Widow~Final Strike

🂲~2. Kapitola~🂲

-Přítomnost/Sklep Y,Bk,USA/3.p-

~Vysmekla se z rukou muže, který ji držel a rozběhla se směrem k dvoum postavám, ženě a muži, kteří na to vše přihlíželi z dálky. Už nebyla malou holčičkou, takže se jí běželo lépe a byla o dost rychlejší. Bohužel ani to jí nestačilo k doběhnutí páru. Muž za ní, kterého ani původně neviděla, ji chytil za ruku. Trhla sebou, kvůli prudkému zastavení. Snažila se bránit, ale bylo to marné, co by zrovna ona zmohla. Ruce, které ji držely zpátky, začaly přibývat. Byla v pasti. Připadala si že se ztrácí, nemohla ani dýchat, ale i tak si vyřvávala hlasivky.

Začalo jí oslepovat velké množství světla, jehož zdroj měla těsně před očima. Z rukou se staly popruhy držící ji v křesle. Stále měla na svých pažích otáčené dlaně a rýhy po zarytývh nehtech. Chtěla se zorientovat v místnosti, ale nebylo v jaké, všude byla černo černá tma. Nadechla se ale hned začala svého rozhodnutí litovat. Hrudníkem jí projela pichlavá bolest bránící tuto akci zopakovat. Celé tělo jí připadalo jako pod nátlakem, jakoby byla zavalena. Byla to tupá bolest co se začala zvětšovat a zvětšovat. Myslela si, že snad pukne, hlava jí tříštila a žaludek se jí převracel. Něco jí sežíralo zevnitř, minimálně si takto připadala. Začala ztrácet vědomí, řvala v agonii, zhoršit se to už nemohlo. Ohlušující ticho přerušilo hroucení budovy, ve které zřejmě byla, I když ani nevěděla, že v nějaké je. Neviděla nic, o to větší byl šok, když se na ní začal sypat strop. Popruhy povolily, ale to i křeslo pod ní. Dopadla na čtyři, pod sebou měla hromadu sutin. Ozvala se střelba, v mžiku zvedla hlavu, aby se mohla rozhlédnout kde se nachází, I když už měla tušení. Ztuhla, vše jí prolítlo hlavou světelnou rychlostí, nejen zvuky nebo vizuál celé této pohromy, ale hlavně si vzpomněla na tu bolest, jak psychickou tak fyzickou. Na tu bezradnost, na to sucho v krku z neustálého brečení a křičení, na ten strach nejen z toho, že se jí sype budova na hlavu, ale z toho, že je jí v patách, že on je jí v patách. Věděla že přijde její zachráňkyně, aspoň si myslela že to ví, běhala po halách, snažící se najít východ ale nikde nic, nikde nikdo. Padla na kolena, už nemohla, tohle je dost za hranicemi jejích schopností.

Ucítila velký nátlak na zádech, který jí prudce poslal na zem. Myslela si, že narazí na kameny a omdlí, ale místo toho dopadla na žíňenky. Zarazila se, zvedla se a dostal se jí pohled na část podlahy kterou znala až moc dobře, tělocvična v SHIELD Academy v Newarku. Vymrštila se na nohy a otočila se. Oči se jí potkaly s svým bývalým trenérem, jestli se mu tak dalo říkat. Takový komandér k němu seděl víc. Na tváři měl výsměšný úšklebek a nesrozumitelně něco říkal obrovskou rychlosti. Vyjmenovával všechny chyby co udělala při boji, I když vlastně jen spadla na obličej. Zaútočil, Ava to však čekala. Takto testovat její reflexy bylo od něho běžné, takže stihla zareagovat. Nevěděla co dělá, soustředila se jen na to, aby nekoupila ránu ale dokázala nějakou prodat. Vše se dařilo podle jejích představ, I když se stále divila jak to že může ještě chodit, po tom všem co se už stalo. Doléhaly k ní hlasy z okolí, ale za ty roky se je naučila nevnímat. Dokud neviděla v periferním vidění jeho, zpanikařila a zastavila se v pohybu, takže dostala ránu~

Která ji poslala na matraci. Vystřelila do sedu bleskovou rychlostí, hlava se jí motala, štípaly jí nejen oči, kvůli slzám deroucích se ven, ale i hrudník, měla sucho v krku a začala kašlat. Celá hořela a její hrudník se nepravidelně zvedal. Třásla se, bohužel nejen zimou. Snažila se uklidnit, ale nešlo jí to, jen to zhoršovala a tak nechala slzy volně téct. Stejně tak nechala volný průběh myšlenkám, které byly možná ještě více destruktivní, než její fyzická bolest. Vše na ní dopadlo. Před pár hodinami v sobě probudila něco, co zapřísáhla že už v životě nepoužije, nidky, chtěla naprosto zapomenout na vůbec fakt toho že by něčeho takového byla schopna a že něco takového někdy v životě uměla. Ale i tak ublížila spoustu lidem, kteří sice nebyli nevinní, ale tímto porušila slib, který si i sama dala. Spánek jí podráždil ještě nezahojené rány, které se sice hojí už skoro deset let, ale to není podstatné. Znovu se připomnělo až mnoho faktů, kterých si sice vědoma byla, ale stále každá jedna zmínka byla jen dalším střepem co se jí zaryl do kůže. Kdyby jí dal někdo nyní možnost obít si hlavu do mdlob, porušit svou kůži a pomalu se ztratit, neváhala by ani vteřinu. Nemohlo přeci být nic horšího než toto. Mít sílu se vůbec zvednout, udělala by to. Bolest byla stále stejně silná, ale už docházelo dechu, začala ztrácet vědomí, nedokázala se uklidnit a nyní už asi bylo pozdě. Tak jen sebou třásla, nechávala slzy volně téct a jen čekala, kdy se jí konečně zatmí před očima a upadne do bezvědomí. Nečekala dlouho.

᪥-᪥-᪥-᪥-᪥-᪥-᪥-᪥-᪥-᪥-᪥-᪥-᪥-᪥-᪥

První vědomý nádech. Cítila ho více, než bylo potřeba. Sasha se jí usadila na hrudi a tak se přidala k už tak pichlavému pocitu na mezi ňadry. Rty měla naprosto vyschlé, takže při prudkém otevření úst pro vzduch pustili malinké potůčky krve, které však netrvaly dlouho. Hnusnou pachuť a sucho v jejich ústech tedy přerušila kovová chuť. I přes zavřená víčka začala mnohem více vnímat okolní světlo a při pokusu o otevření zaštípaly. Lehce zakňučela, když se její pokus o zvednutí hlavy nezdařil a při dopadu zpět na polštář příšerně zabolela. Pocítila tu tíhu po celém těle, takže jakékoliv rychle vstávání okamžitě škrtla z programu. Vysílenou ruku ze včerejšího třepotu bolestivě zvedla a opatrně na odpočívající kočku položila. Ta šťastná, nejen z hlazení ale i z tepla a blízkosti k bezpečnému člověku začala vrnět. Snažila se nabrat sílu, pokud ji teda bylo ještě od nekud brát. Kyslíku už měla dostatek, i když to bylo těžké a drhnul jí v krku. Takže mohla konečně přemýšlet, když se jí v noci nedostalo podmínek bezpečně tuto činnost nějak déle a ovladatelně dělat.

Přehrávala si celý včerejší večer, detail po detailu na které si dokáže rozpomenout, své akce ale hlavně své emoce a co se jí v ten moment honilo hlavou. Vážně nad svými akcemi nepřemýšlela, jen jednala a to nedokázala pochopit. Samozřejmě že se jí výcviky v SHIELDu dostali pod kůži, netušila však, že i po takové době a bez jakéhokoliv přemýšlení se k něčemu takovému vůbec dokopat, natož to udělat jako první možnost, naprosto automaticky. A proč se vůbec rozhodly ozvat všechny ty vzpomínky, zrovna teď, však k tomu nebyl žádný důvod. Nechápe to.

Sasha zazívala, při protažení zabořila drápy svých předních tlapek do bílé kůže, kterou měla Ava odkrytou. To jí probudilo z brouzdání ve své hlavě. Kočka si protáhla i zadní končetiny a za doprovodu až otravného mňoukání z ní seskočila rovnou ke své misce, myslící okamžitě po probuzení na jídlo. Rudovláska se prvně těžce podepřela lokty, což brala jako strop svých dovedností, ale i tak se pokusila o sed. Trvalo to, ale i přes tu bolest to dokázala. Otevřela oči a rozhlédla se po pokoji. Všechny barvy byly přehnaně světlé a palily ji v očích, vše měla neskutečně rozmazané. Až poté, co se jí zlepšilo vidění se rozhodla položit chodidla na zem. Nenarazila však na studenou betonovou zem, jak čekala, ale na listy papírů a tužku, co si vždy nechávala vedle matrace. Až nyní si uvědomila, že stále nezaznamenala dnešní noc do skicáku a okamžitě se to rozhodla napravit. I když na včerejší noc asi jen tak nezapomene, nebylo by zřejmě dobré nechat tyto události hnít ve vrstvě emocí, co by pak snad vše změnily. Čím rychleji předá své myšlenky papíru, tím méně budou poničené časem zkrátka.

Zabořila prsty do hrany matrace a lehce se do nich opřela, lehce se pod její váhou začala třást, ale zkrátka potřebovala vydýchat tak náročnou činnost, kterou vstávání bezpochyby je. Svůj trup naklonila na levou stranu a tak většina její váhy byla podpírána jen jednou rukou a to levou, takže práva byla volná. Tou si promnula oči a následně i celý obličej, potřebovala profackovat, minimálně si tak připadala. Nohy si namáhavě zvedla zpět na madraci do tureckého sedu, aby se vyhla dotknutí studené zemi a i tak byla schopna se sklonit pro papíry a tužku. Oba objekty se v její ruce strašně třepali, byla obrovská úleva když je konečně pustila na matraci, i když u toho lehce Sasha nadskočila, byl to celkem hlasitý zvuk a to se ani Avě nelíbilo, ale tak, stejně to už je jedno. Jestli dnes bude schopna vůbec tu tužku uchytit normálně, bude to zázrak. Snažila se toho třepotu zbavit, ale nešlo to, topila se ve studeném potu a myslela si že za chvíli bude zvracet. Moc pohybů za moc krátkou dobu, takže svou hlavu opět uložila na polštář, tentokrát vedle skicáku a už na tužce, která se jí stihla zakutálet pod krk ale to jí bylo jedno. Byla až moc slabá a nyní šly všechny pocity stranou, usla vyčerpáním s vědomím, že dnes se asi už nezvedne.

ꕥ~ꕥ~ꕥ~ꕥ~ꕥ~ꕥ~ꕥ~ꕥ~ꕥ~ꕥ~ꕥ

Prosím, omluvte můj popis tohoto psychického stavu. Píšu ho ze svého pohledu, ne podle přesné definice na Wikipedii (nebo urban dictionary, pokud to berete jako hodnotný zdroj), tomu co znáte vy a nebo to co dokonce prožíváte. Proto prosím, berte na vědomí, že každý si prožívá tyto momenty jinak a tak se nemusí shodovat s tím, co znáte. Děkuji.

S láskou,
~Any💜