Living with MGCN b. [FF]

-1

Byl to asi měsíc, co jsme se s Miou vrátily zpět do Evropy. Každý den jsem si psala či volala s Hayem. Celkem to fungovalo, ale na dálku to nebylo ono.

Probíhal můj poslední rok na střední a já doufala, že se dostanu na svoji vysněnou univerzitu.

Byla to nejenže moje jízdenka za budoucností, ale i za Hayem, což byla skvělá motivace se snažit. Taky že jsem se snažila, a to hodně.

Nakonec se mi nějakým způsobem podařilo dostat se na vysněnou univerzitu za velkou louží a zvládnout závěrečný test, což samozřejmě chtěli mí rodiče oslavit a také to chtěli na rozloučenou, než budu na kilometry daleko.

S "nečekaným" plánem své rodiny jsem počítala už předem, takže jsem měla odlet zařízený podle toho s tím, že jsem měla už všechno sbalené a kromě kromě několikati věcí, které jsem si s sebou měla vzít do letadla, jsem už vše měla v bytě, jenž jsem sdílela s Miou.

Dočasně a bůh ví na jak dlouho moje poslední chvíle v mé rodné zemi. Když jsem před odjezdem naposledy nahlédla do svého pokoje, pocítila jsem nával smutku. Ta představa být kilometry daleko odsud byla najednou tak děsivá.

,,Doufám, že co nejdříve za námi přijedeš,"promluvila za mými zády mamka, na což jsem se k ní se slzami v očích otočila a vpadla jí do náruče:

,,Přijedu, jak budu moct."