Unesli Jí [Dokončeno]

7. Už se neprobudím

J: To myslíš vážně.
Jo: Jo. Si myslíš že svýho syna nechám aby se zadlužil.
J: Díky tati.
S tátou jsem se domluvil že mi to zítra donese a já šel za Hanou. Nikdy jsem netušil že by se táta mohl zachovat takhle. Je to až neuvěřitelný. Za tohle mu budu nadosmrti vděčnej.
H: Tak co?
J: Táta mi ty peníze dá.
H: Tak to je skvělý.
J: Jo a taky vyhodil Romana.
H: To je taky skvělý. Ale ještě se neradujte.
J: Karty?
H: Chystá se na vás nějaká levárna.
J: Myslíte že se to týká Týny?
H: To už karty neřekly.
Zase jsem zneklidněl, protože už Týnu potřebuju. Potřebuju jí mít u sebe a už nikdy nepustit.

Z pohledu Týny:
Už je to několikátý den. Několikátý den co jsem tady zavřená. Mám hlad, je mi zima, bolí mě celý tělo a mám šílenou žízeň. Už pomalu přestávám věřit, že mě někdo najde. Dřív, nebo později umřu na nedostatek tekutin v těle a bude to. Mám jen jedno jediný přání. A to obejmout Janka. Chtěla bych ho přitisknout k sobě. Cítit jeho vůni a říct mu že ho miluju. To je všechno co chci.
Táta: Týnko.
T: Tati?
Táta: Nebreč.
T: Stejně je to jedno.
Táta: Všechno dobře dopadne.
T: Oba víme že ne.
Táta: Jsem tvoje představa, říkám to co ty si myslíš.
T: Ale já vím že to nedopadne dobře.
Táta: Akorát si nechceš dělat zbytečný naděje, ale stejně v to doufáš.
T: Možná.
Táta: Týnko.
T: No dobře. Když já ho prostě chci ještě vidět.
Táta: Uvidíš ho neboj.
T: Ale...
Táta: Žádný ale.
T: Mám tě ráda tati.
Táta: Já tebe taky.
Táta zase zmizel a já dál seděla opřená o stěnu stodoly. Přišlo mi že život utekl hrozně rychle, ale doba strávená tady trvá věčně. Nevím jak dlouho tady jsem, ale je to dlouhá doba. Navíc jsem nespala. A to vůbec. Nedokážu usnout, protože mám strach, že už se neprobudím.