Sour Candy (HP, ff)

KAPITOLA DRUHÁ

Zavedli ho do jedné z budov, která se tyčila na náměstí. Zahlédl elegantní nábytek a plyšové koberce, a když ho vlekli přes několik místností, jeho mozek byl pomalý a nedokázal vnímat, co vlastně vidí. Najednou mu došlo, že neví, kam ho vedou. Neměl připravené žádné plány pro možnost, že by prohrál, a Gellert nedal nijak najevo, co s ním plánuje udělat jako se svým novým vězněm. Kdyby byl Gellertem a ti dva bystrozory, pravděpodobně by kráčel na popravu, nebo někam do věžní cely, ze které by se už nikdy nepodíval ven. Ale já nejsem Gellert. Gellert vyhrál, zatímco on prohrál.

Pak ho ta pravda zasáhla, brutální a surová. Uvědomil si, co všechno to znamená. On prohrál a Gellert měl nyní volnou cestu k rozšíření své nadvlády do celé Evropy a bezpochyby i do celého světa, kde hrůzná válka zuřila mnohem déle, než si kdo dokázal představit, a většina veřejnosti byla zoufalá. Chtěli, aby se prach usadil, ať už se jim konečný výsledek líbí nebo ne. Myslel si, že zažili nejhorší, když Velká válka skončila, ačkoli jistá jeho část tušila (a později odmítala), že mír roku 1919 nebyl mírem, ale pouze dvacetiletým příměřím. On ale tuto nepříjemnou představu popřel, když Grindelwald začal shlukovat své síly a budovat armádu z popelu prvního evropského ničení, živící se pochybnostmi a obavami její komunity, které jen podporovala nekompetentní ministerstva. Nevěděl snad, kam nedostatek jejich schopností může vést? Dostalo se mu důkazu z první ruky, když ho Torquil Travers a jeho bezduchý doprovod poprvé spoutali v Bradavicích. Nemohu se Grindelwaldovi postavit.

Oh, ale on věděl, nebo snad ne? Zničil jejich drahocenný krevní pakt, který mu od jeho právoplatného majitele donesl Mlok a jeho prostoduchý hrabák. Setřel dvě rudo-červené kapičky tak, že po nich nezbyl ani kousíček, zevnitř zlatého flakónku. Také smetl ze stolu úzkost, která s ním přišla a když sledoval, jak jasný kov ztrácí poslední zbytečky svého lesku, a srdce se mu zastavilo, když mu došlo, co musí udělat – jak to ale všechno zpackal. Vědomí, že Gellert zvítězil, ho nepálil tak moc, jako předtucha neznámého zla, o kterém nevěděl zhola nic. Netušil, co se bude dít. Nebylo to tak ostudné, prohrát se svým starým protivníkem; během toho dlouhého sladkého léta se v rozmaru utkali několikrát a každý z nich několikrát zvítězil, ačkoli jejich souboje vždy končily stejně – dvěma těly zamotanými do sebe a nespočtem polibků. Tehdy, když to léto skončilo, si myslel, že bolestí zahyne. Jeho srdce se tehdy sevřelo prázdnotou při myšlence na Arianinu smrt, její mrtvé oči a pohled na vysokého Gellerta odcházejícího pryč. Vyklouzl ze zříceniny jeho domku v Godrikově Dole – ale mýlil se. Přežil všechny ty pekelné momenty, a teď bude čelit mnohem horším.

Ta myšlenka ho téměř poslala do kolem a určitě by se tady na místě zhroutil, zčásti kvůli vyčerpání, z části kvůli drtivé porážce, kdyby vysoký kouzelník po jeho boku nesevřel jeho paži a nedovolil mu se opřít celou svou vahou o jeho bok. Vzhlédl k neznámé tváři akolyta – ne britské, ani nějakého jeho studenta – a zamumlal slova vděčnosti. Po jeho levici se na něj Abernathy díval se znepokojením. Zastavili se v jedné přepychové místnosti (bezpochyby to byl jeden z Gellertových dočasných úkrytů) a bývalý úředník KOKUSY sáhl po stříbrném hřebenu, který ležel na stole kdesi na kraji místnosti. Jednou na něj poklepal hůlkou a jakmile stříbřitě modrá zář odezněla, podal mu ho. Takže přenášedlo? Asi ho plánují vzít někam, kde se k němu jeho přátelé nedostanou. Neměl však moc času nad tím přemýšlet, protože se v tu chvíli svět zmenšil a přenášedlo ho odneslo do neznáma. Pevný stisk jeho stráží se neuvolnil ani o píď, dokud se kolem něj všechno nepřestalo točit. Stáli v dobře zařízené ložnici s postelí v rohu. Měl stěží čas cokoli z toho zaregistrovat, když ho strčili do křesla a úzkou řadu knoflíků, které držely jeho vestu zapnutou, rozeply hbité prsty. Trochu se bránil, aniž by věděl, co udělal, a silný pár rukou ho v jeho odporu okamžitě zastavil. Stejné prsty teď jemně zkoumaly jeho rány, pak jeden z akolytů vytáhl hůlku a začal mu je ošetřovat. Na pravé paži měl obzvlášť ošklivou ránu, která si vyžadovala speciální pozornost, a jakmile mu ošetřili nejhorší, došlo mu, že už se mu tolik nemotá hlava. Zjistil, že místnost nepostrádala nic, snad jen byla začarována tolika kouzly, že by se mu z í nejspíš nikdy nepodařilo dostat živý, kdyby byl zavřený sám. Vedly do ní dvoje dveře, jedny bezpochyby vedly do dalších místností a další se jen vybízely, aby vzal za kliku, kdyby snad chtěl odejít, ačkoli dva kouzelníci ošetřující jeho rány nejspíš neměli v úmyslu nechat ho jen tak odejít.

Odstoupili od něj, jakmile byli hotovi, s ostražitými pohledy a zběžně prozkoumali bezpečnostní kouzla, která ho držela na místě. Pak se otočili k odchodu a Abernathy mávl hůlkou, aby vykouzlil skleněný džbán plný vody. Ten se chvíli točil na místě než se usadil na stříbrném podnosu, doplněný o šálek s podšálkem. Dveře se za nimi zavřely a zámek zacvakl – takže alespoň v jednom předpokládal správně. Byl příliš unavený, příliš rozrušený, než aby uvažoval o pití, ačkoli mu hrdlo hořelo a jeho magie byla slabá. Duel pro něj nebyl snadný, i když to byl on, kdo ho prohrál. Jeho bolavé tělo prahlo po odpočinku.

Fyzická úzkost však nebyla ani zpola taková, aby přehlušila bolest jeho duševního utrpění. Chvíli prostě jen seděl a zíral do žlutého světla lampy na stole před sebou, oči pohlcené vírem emocí, které hraničily s šílenstvím. Byl slavíkem zamčeným ve zlaté kleci a někdo mu ustřihl křídla. Uvnitř se svíjel zoufalstvím, ale navenek nic neukázal. Roky praxe jej naučily, jak své tělo kontrolovat, neukazovat sklíčenost bez ohledu na to, jak bezcitný k němu život byl. Cítil, jak kouzla pokrývají celý pokoj a uvědomil si, proč mu jich tolik bylo povědomých – Gellert je musel seslat sám. Hromadil kouzla, která by ho udržela v téhle těsné kleci, aby zůstal i po porážce neškodný jako beránek. Opravdu to nebylo třeba – bez své hůlky nebyl schopen provádět příliš složitá kouzla a žádná pomoc z venku se k němu jen tak nedostane. Ministerstva mu nikdy doopravdy nevěřila a budou mít příliš práce s podlézáním novému pánovi, příliš zaujatí, než aby na Grindelwaldova nového zajatce byť jen pomysleli. Jeho přátelé nevěděli, kde je, a nemohli udělat zhola nic, aby se veřejně nepostavili proti novému režimu. Mohl jen doufat, že Mloka ani Minervu nenapadne ho jít hledat.

Nevěděl, jak dlouho tam tak seděl a rozjímal. Mohla to být hodina, ale stejně tak pouhá minuta. Vlny vyčerpání jej však dohnaly a on se cítil lehký jako skif na hladině oceánu bez možnosti zakotvit. Přehršle emocí v něm naléhala, ale on je nedokázal řešit. Ne teď. Nakonec vstal, aby se následně vpotácel k posteli a zhroutil se na pokrývku. Pak upadl do hlubokého spánku.