Dad, is that you? (ff Tony Stark)

kapitola 23.

"jakože mužem ale co jsi tu celou dobu předváděla se jen tak nevidí" řekl mi Falcon. Ten se kde vzal. Jedna část té armády po něm začala střílet a ta druhá to vše pozorovala a přitom mě obklíčila. "Hele, nevím co sis myslela že udělám když se zničeho nic vypaříš a kapitán mi začne tvrdit, že moje dcera odjela do Tower, kde bylo hlášeno, že hoří a napadla jí armáda Androidů, podobných jako Vision."začal na mě mluvit můj otec. V hlase mu znělo, že je asi naštvaný. "Hele táto, pokud sis myslel, že to budu vědět, tak jsi na omylu ale pokud mě máš tak rád tak nám pojď se zbytkem týmu pomoct" a on jenom zaklapl masku a vyletěl z quinjetu se kterým sem přiletěli. Ten začal po Androidech, kteří mě obklíčili, střílet, otec se k nim přidal též a abych nezaostávala, dala si na záda luk, zaťukala na hodinky a měla jsem tu rukavici a začala střílet taky.

Po chvíli jsem si všimla, že na přistávací ploše stál Rogers s Bartonem a bojují tam s dalšími Androidy. Dole byla Wanda a Pietro, kteří chránili civilisty od těch Androidů a ve vzduchu létal Falcon se svými křídly a můj otec. Samozřejmě já jsem létala s nimi ale když jsem si všimla, že Rogerse, který neměl zázrakem Štít a Bartona, kterému sebrali luk obklíčili, tak jsem letěla za nimi. Ten štít padal dolů z věže a tak jsem ho chytila a hodila ho Stevovi. On se jenom otočil a poděkoval a začal po nich ten štít házet.

Přistála jsem na zemi vedle nich a začala jsem střílet z luku. Bartona tam stále drželi a tak jsem se k němu snažila dostat abych mu dala alespoň tento luk se šípy.

Postupně jsem se k němu dostala a hodila mu ten luk. "Chytej" zařvala jsem a on ho bez problémů chytil i se šípy a začal hned střílet po těch obludách. "Dík, příště mi nejez moje jídlo. Chudák muffiny" a já se zasmála. Dělá si ten chlapík srandu? " Já si myslím, že se těm muffinům u mě líbí. Kdybych byla na jejich místě, tak jsem šťastná, že jsem v Starkové břichu a ne v Bartnově břichu" a s těmi slovy jsem odletěla pomoct dolů Pietrovy a Wandě. Tam k ním chodili po desítkách a lidé a policisté je nedokázali bránit. "Pozor" zařvala jsem a střelila jsem po několika Androidech. Ti se otočili na mě a jako předtím letěli za mnou. Sakra. Já jako úplně největší hrdina jsem letěla na těch botech co nejvýše, přesněji jsem letěla za mým otcem, aby mi pomohl je setřást. "Shit, došla mi energie v reaktoru na hodinkách" řekla jsem a někdo mi na to odpověděl. Nevím od kdy mám nějaký komunikační systém u sebe. "Poleť na přistávací plošinu Starková" a koukla jsem na ní. Hm, aha. Barton tam střílel po Androidech a už měl svůj luk co měl předtím. Ještě mi ukázal, abych letěla za ním. "Jo, už jdu" a když jsem přiletěla, tak jsem si do ruky vzala luk a na záda dala zásobník se šípy. Rovnou jsem si jeden vzala a začala střílet.

"Dobrá muška" a já koukla na Clinta, který stál vedle mě a střílel po těch robotech. "Díky." Odpověděla jsem a začala se zase soustředit.

"Takhle to dál nejde, nemůžete najít nějaký způsob, jak to zastavit? Protože v quinjetu dochází střely a já nebudu mít za chvíli náboje a jsem si jistá, že už nemáte a ani já nemám moc energie na rozdávání" a hned jsem podle hlasu poznala Nat. "Mám nápad. Říkal že chce mír, předtím šel po vás, před těmi pár lety. Pomohl vám Vision, tak kdybychom ho zavolali...". "Ne" skočila mi do řeči Wanda, "nechci ho vidět" a já sem na ní koukla z věže. Vypadala docela napjatě. "Hele, je to dobrý nápad, aspoň by se stále neflákal na Asgardu" řekl Kapitán a já vykulila oči. Dělají si teď ze mě srandu nebo je to fakt pravda. Asi je správně to druhé. "Nechci ho vidět slyšíš? Nebo to nepochopíš že nám stále lhal a potom se jen tak rozhodl odejít na Asgard?"."Wando, já to chápu že k němu chováš city a teď jste rozhádaní ale je to nejlepší způsob" zařval do Komunikátoru Steve. Já jsem sebou trhla a zničeho nic jsem padala dolů. Snažila jsem se nastartovat trysky ale jakoby se rozbily.

Letěla jsem vzduchem. Všichni se hádali a nevšimli si, že padám z velké výšky. Pustila jsem luk a šípy a čekala až zemřu. Cítila jsem, jak mě něco trefilo do ruky. Chtělo se mi spát.
Začala jsem odpočítávat patra od smrti.

30. patro. Jo 30, tolik měla matka před 17 lety....

25. Naše popisné číslo. Měli jsme ho na schránce a vlastně skoro všude.

21. Dvacáté první století. Teď v něm žijeme.

18. Tolik budu mít. Škoda že se nedožiju

15. Jo, v tom věku jsem jela do Anglie se školou. Z Ameriky do Anglie, upřímně, znova si to nechci zažít. Ne že bxch nějak něco pokazila ale na zakladce mě nikdo neměl rád. Hlavně protože jsem měla ráda Marvel a Avengers a techniku a tyto předměty.

10. V deseti letech mi zemřel křeček co mi mamka koupila, aby mi nebylo smutno.

5......4......3.........2............

Hehe, teď mě polovina lidí zaplní komentáři ale nechám to tak. Snad se teda kapitola líbila a alespoň bylaa pochopitelná. Neumím popisovat boj. V tomhle nejsem moc dobrá.

Budu ráda za jakýkoliv komentář a hvězdičku.

Přeji hodně úspěchů v této těžké době. Zase někdy